Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Leona (11)
Logo
Home  ~  Zamilované povídky  ~  

Velikonoční vysněné dobrodružství

Velikonoční vysněné dobrodružství
Soutěžní příspěvek
<>
icon 07.11.2013 icon 15x icon 2341x
Předmluva

Kdosi řekl, že originalita je pouze nevědomé plagiátorství. Příběh, který se odehrává v této povídce je částečně inspirovaný z mých vlastních zážitků avšak důležité dějové peripetie a závěrečný happyend je čistě smyšlený a založený pouze na mé bujné fantazii a zároveň na mých největších tužbách a přáních. Každá z postav je založena na reálné osobě a jejích charakterových vlastnostech a mého vztahu k ní.

Prvotní impuls k napsání této povídky mi dalo shlédnuté video o lucidním snění. Ve zmíněném videu kromě zajímavých faktů o tomto snění bylo také řečeno, jak si člověk podobné snění může sám navodit. Rozhodla jsem se proto, že to zkusím a podle návodu – napište svůj sen, který byste si přály, aby se vám zdál - jsem začala psát. Ano, zprvu jsem skutečně psala, jen kvůli mému vysněnému snu, který bych dokázala ovládnout. Ovšem pak jsem, ale psala a psala a bylo mi jasné, že to už nebude jen návrh na sen, ale vznikne z toho něco víc...

Blíží se Velikonoce a s nima prodlouženej víkend. Mám opět jet, na tak dlouho očekávanou a hlavně tak vysněnou návštěvu za těma super lidma ze Lhenic, které mám vážně moc ráda, a opravdu mi už chybí. Jede se zase na chatu! Nemůžu se dočkat, protože jsem v očekávání, co novýho zažiju a hlavně jsem zvědavá, zda tam bude i on – Petr. Kluk, kterýho nosim ve svým srdci dlouhou řádku měsíců. Před pár dny to byl právě půl rok, co jsem ho neviděla a moc mě zajímá, zda se nějak změnil nebo je to pořád on, ten super kluk, jak jsem ho znala.

Je pátek dopoledne, věci s sebou mám už sbalený a mířim na vlak, abych stihla autobus z Českých Budějovic do Lhenic. Cesta proběhla v pořádku a čekám na zastávce ve Lhenicích na můj odvoz na chalupu. Má pro mě přijet Jirka. Koukam a z dálky se už blíží, mě povědomý auto, jenže v mém údivu to není Jirkův modrej Ford, ale tmavě zelený auto Škody Felicia. Když už je skoro u mě a já vidím řidiče, rozbuší se mi srdce a tep se mi zvýší snad na dvě stě tepů za sekundu. Ano, přijel pro mě Petr. Jakmile automobil zastaví přímo u mě a já vidím přes okýnko, ten veselý výraz ve tváři všechno ze mě padá a musím se taky pousmát. Otevřu přední dveře. „Nazdárek Hani“, pozdraví mě a hezky se usměje. „Ahoj, co je s Jirkou?“ reaguju. „Jsi snad zklamaná, že jsem pro tebe přijel místo Jirky?“ zeptá se mě s ironicky šibalským výrazem ve tváři a u toho se směje. „Jsem moc a moc smutná, že z toho večer ani neusnu.“ odpovím v žertu a udělám na něj smutný oči. Poté se začnu smát a nemůžu z něj strhnout svuj pohled. Musela bych bejt úplnej blázen vidět Jirku radši než jeho, řekla jsem si v duchu. Hodila jsem si tašku na zadní sedadlo, obsadila místo spolujezdce a mohli jsme jet. Docela jsem se tý cesty bála, bála jsem se trapnýho mlčení, co jí mohlo provázet, v hlavě se mi honilo, snad milion otázek. Dost! Musim se uklidnit a soustředit se a myslet jen na to jak ten víkend může bejt krásnej, když tam bude i on, řekla jsem si. Cestou jsme si řekli, co je novýho, jak se máme a já stále nemohla uvěřit, že sedim v jeho autě a povídam si s nim. Vůbec se nezměnil, pořád to byl ten samej kluk, kterýho jsem znala předtim. Povídání s nim je pro mě něco nepředstavitelnýho. Vždy ze mě vyprchá, to kým jsem normálně a doslova se mý já reinkarnuje v jinou, osobnost. Jsem najednou plná života a optimismu a zapomínám na všechno, co by mi mohlo zkazit náladu. Nevim, zda je to tim úsměvem, který mi on probouzí na tváři a v srdci nebo tim pohledem do jeho krásných modrých očí. Já jen jistě vim, že je někdo zvláštní a hlavně výjimečný.

Dojeli jsme na chalupu na opuštěné místo mezi vesnicemi Pečnov a Husinec a Petr zastaví před vraty, který vedou do dvora. Vypadá to, že jsme na místě první a musíme počkat, až přijedou ostatní a hlavně Lenča, který ostatně chata patří, respektive jejím prarodičům. „Jak se ti tu vlastně líbilo na Silvestra, ani ses mi nezmínila.“ zeptá se mě mezitim, co čekáme. „Jo, líbilo. Bylo to pro mě něco novýho a nebylo to vůbec špatný ba naopak. Užila jsem si ty chvíle tady s tou bandou a nechtělo se mi, ale pak vůbec vracet domů do reality.“ odvětila jsem mu. Z části, co jsem mu řekla, byla pravda, ale přeci jen jsem si nechala něco málo pro sebe. Pochopitelně jsem mu neřekla, že mi tam něco nebo spíš někdo chyběl. Mohl si to sám domyslet, když jsem mu napsala pár dnů před Silvestrem sms, zda je pravda, že vážně nepřijede a na jeho „asi ne“ jsem reagovala tim, že je to docela škoda. No, kluci jsou často natvrdlí, takže snad není důvod k panice, že by u něj ta sms mohla vzbudit nějaký podezření. Ano, taky jsem se mohla mýlit, ale to jsem si raději nepřipouštěla. „Celkem mě pak mrzelo, že jsem minule nepřijel a jsem rád, že jsem tentokrát jel.“ řekl. Z toho, co právě řekl, jsem byla na jednu stranu mírně vyjevená a na druhou stranu mé srdce chtělo plesat. To se mi jen zdá, pomyslím si. Nic jsem mu na to neodpověděla a místo toho mu vpálím: „Ani si mi neodpověděl, proč si přijel místo Jirky.“ „Nabídnul jsem se mu, když jsem slyšel, že musí ještě pro Lenku na nádraží do Vodňan.“ odpověděl. Haha, to je mi obětování a já si myslela už bůhví co, honí se mi hlavou. Slyšíme přijíždět auto, schválně, kdo to je. Konečně! Jirka s Lenčou přijeli a za nimi hned přijíždí Martin se spolujezdci Lukášem, Milanem a Jardou. Vida, přeci jen o pár lidí víc než na Silvestra. Jsem mile překvapená a hlavně jsem šťastná za ty dva, Milana a Petra, kteří mi dokážou vždycky zvednout náladu.

Když už jsme na dvoře a auta jsou zaparkovaný, probíhá zdravení, vybalování a opětovné seznamování se, s ne už tak neznámým místem jako mi bylo v prosinci. Tak moc mě těšilo i to teplo, které bylo o poznání větší, než bylo posledně. „Konečně nebudu mrznout.“ radovala jsem se nahlas. „Proč tě někdo minule nezahřál, určitě by se našlo pár kandidátů.“ reagoval Petr na to, co jsem před minutkou řekla. No jo pan velký vtipálek. „Já se jen tak od někoho zahřát nenechám.“ řekla jsem na to nesměle. Teď si o mně bude myslet, že jsem divná, chladná a nepochopím srandu, že já radši nedržela hubu. On pokračoval jako by to, co jsem ze sebe vypustila, úplně přeslechl. „Pokud ti bude zas zima, rád tě zahřeju.“ řekl. Jeho výraz se malinko změnil, už se tak nesmál, za to se smály jeho oči. Já mu na to nic nestihla říct, protože se přihrnul Jirka. „Zbytečně tu jen tak nestujte a jděte radši vynosit zbývající věci z auta.“ zavelel. Musíme poslouchat a jako poslušný děti uposlechneme rozkaz. Konečně hotovo, lednice plná a stůl v ložnici, kde jsem spala minule tak též, Jak to tak vypadá, tak si tam zas i ustelu, moc nadšená z toho sice nejsem, protože proležená postel není to pravý ořechový, ale co nadělám. Pár dní v těchto bojových podmínkách snad přežiju nebo spíš musim. Jirka si zabírá zas druhej obývák jen s tím rozdílem, že ho bude obývat společně s Milanem, Martin s Jardou dvojlůžko v pokoji vedle kuchyně a Lenča má opět spát se mnou v ložnici. Je mi však jasný, že stejně skončí u kluků, jako tomu bylo i minule a jsem tomu ráda, ta troška relativního soukromí tady neuškodí. Lukáš si hází věci na druhou postel vedle kluků, a kam se vrtne Petr? Zatim nevypadá, že by řešil, kde v noci složí hlavu. Vždy je tu postel v kuchyni pro ty největší pijany, který přemůže chvilková únava, tak třeba bude patřit právě jemu. Nechme se překvapit.

Je něco těsně před čtvrtou, všichni sedíme v kuchyni a už kluci naráží sud s pivem a Lenka nám načíná láhev Finlandie vodky. Nalije sobě a mně velkýho panáka a hned na to, si se všema připíjim, na zas tak vydařenou akci jako byla ta minulá. Ani se nenaděju a už mám před sebou druhýho a třetího panáka a začínam na sobě cítit účinky vodky. Musím zbrzdit nebo budu opilá dřív, než se venku setmí. Kluci nezůstávaj pozadu a vychutnávaj si svý natočený pivo a pár z nich i bongo. Nechybí ani hlasitá muzika, vycházející z připojených repráků k Martinovo noťasu. Dj Remmi, opravdu mi chyběl celý ty dlouhý měsíce. Doufám, že z toho tentokrát vážně nezešílim, protože už minule, jsem k tomu měla dost nakročeno. Jak se zdá, většina zastává podobnej názor na hudbu jako já a po pár hitech, ze kterých už mi tak třeští hlava, se jde hudby ujmout Jirka. Připojí svuj mobil k reprobednám a za moment už zaznívá první hit od skupiny AC/DC You Shook Me All Night Long. Tu prostě miluju a hned bych vylítla a vrtěla sebou do rytmu. Pár lidí se vážně zvedá včele samozřejmě Lenča a Jirka, tak je následuju. Přidává se i Lukyn, aby on náhodou nezůstal pozadu. Sundá si gumičku z vlasů a hází hlavou nahoru a dolu a dlouhý vlasy mu lítají vzduchem. Pro mě je to malinko nepochopitelnej zvyk, ale je mu to dělá evidentně radost a je ve svým živlu. Směju se jako blázen a začíná se mi po pár podobně nabytých písničkách motat hlava. Musim zvolnit a jít si aspoň na chvíli sednout a vydýchat se, nebo skácim brzo na zem. Sedám si na postel pro pijany, která je u kuchyňskýho stolu a hned si vedle mě někdo přisedá. Je to Jiří, a jakmile vidim, ten jeho spitý pohled mimo, který mě vždycky dostává, musim se začít smát. „Tak jak Hani? Bude něco v noci?“ ptá se mě, jakmile si přisedne. „Co by se mělo jako dít?“ odpovim jízlivě. On začne jen naznačovat a mrkat směrem k Petrovi, který sedí na druhém konci kuchyně v křesle před krbem. Já dělam pořád nechápavou a přestanu si ho radši všímat. Nedá si pokoj a úplně obrátí. „Tak, co půjdeš se mnou dneska teda vedle? Minule jsem ti viděl na očích, že by si nakonec i šla.“ řekl a položil mi ruku na stehno. Odstrčila jsem mu jí a zůstala sedět jako opařená, najednou jsem vystřízlivěla. „Co blázníš? Minule ti to nevadilo a nejednou děláš upejpavku.“ reagoval protiútokem. Pravda je, že jsem ho minule nechala ležet mi na ramenu, a když mi položil ruku na stehno, neodstrčila jsem ho. Byla jsem ráda, že mi je někdo na blízku, protože jsem se cítila ten večer hodně osamělá a smutná. Sama jsem Jirkovi řekla, že mi tam někdo moc chybí a on toho zkoušel využít a doufal, že by něco v noci mohlo bejt, ale já ho měla a mám ráda pouze jako dobrýho kamaráda. Nevydržim už dál výčitky, co cítím a Jirkovo ironický řeči a jdu se projít na čerstvej vzduch. Je něco po osmý, venku už je tma a krásně jasná obloha plná hvězd. Jak mi tohle přes zimu chybělo. Sednu si na houpačku, pomalu se houpám a vychutnávám si noční oblohu. Skoro se mi podaří na to, co se stalo před pár minutama úplně zapomenout, ale přeci jen mi to opět přijde na mysl a začíná mi to šrotovat v hlavě. Proč jsem to vůbec dovolila, bejt chladná jako vždycky mohla jsem Jirku minule odstrčit a nemusela jsem se cítit teď tak trapně a odporně. Stydim se sama před sebou, Jirkou a celým zbytkem světa. Cítím, jak se na mě jde spánek, zavřu oči a na chvilku si i zdřímnu.

Za okamžik se z ničeho nic šíleně leknu a probudim se. Někdo se mě snaží ze zadu přikrýt svou bundou a já to nečekám. Hbitě se otočim a v šeru poznávám Petra. „Co tu děláš?“ ptám se. „Neměl bych se ptát spíš já tebe, co tady děláš v tý zimě?“ odpoví otázkou. Ano, byla vážně zima, odpoledne sice svítilo sluníčko, ale v noci teplota stále klesá hluboko pod deset stupňů Celsia. „Potřebovala jsem na vzduch a nějak mě zmohla únava nebo to pití, tak jsem tady na chvíli nejspíš usnula.“ odpověděla jsem. „Možná mi do toho nic neni, ale všimnul jsem si, že se mezi tebou a Jirkou ve vnitř něco stalo, můžu se zeptat, o co šlo? Já jen, že si to nemůžu nijak rozumně vysvětlit.“ zeptal se mě. „Nic se nestalo. Neřeš to prosim.“ odvětila jsem. Jakoby přeslechl to, co jsem řekla a pokračoval dál, jeho zvědavost nekončila. Začal mi popisovat jeho absurdní teorie, o co tam mohlo jít. Moje nervy, to už nemohli dál snášet a hnusně jsem na něj vyjela. „To není vůbec tvoje věc, tak se prosim, o mě nestarej, a pokud tě to tak šíleně zajímá, zeptej se Jirky, on ti to rád vysvětlí.“ Jo, až za minutku mi došlo, co jsem vypustila z pusy. Měla bych se konečně naučit držet jazyk za zuby. Vlastně jsem mu poradila, ať jde za Jirkou, kterej mu řekne, co jsem to za hnusnýho sebestřednýho člověka, který dělá planý naděje a zneužívá lidský city. Nesmím zapomenout na to, že mu může říct, koho jsem tak dlouho ukrývala ve svym srdci. Petr koukal docela vyjeveně, takovou mě ještě neznal. „Moc se omlouvam, jak jsem na tebe vyjela, jsem nějaká přešlá a nevim, co mluvim. Prosim, zapomeň na to. Pokud tě to pořád zajímá, zítra ti to vysvětlim, jestli souhlasíš.“ řekla jsem. Ano docela jsem se bála, jak by to mohl vzít, ale čeho se vlastně můžu bát? Když to, co se minule stalo, nebyla úplně moje chyba, prostě si to Jirka celý špatně vysvětlil. Mě, se to ostatně stává pořád, že vidim nebo si myslim něco, co tak ve skutečnosti není a nikdy ani nebylo. „V pořádku, beru tě za slovo.“ souhlasil a s mírným úsměvem jakoby chlácholivě mě pohladil po zimou zkřehlé ruce. Zahřálo mě to u srdce, ta jeho lidskost a krása, to, že věděl, jak holku přivést na jiný myšlenky. Zvedli jsme se a šli zpátky dovnitř, kde zábava byla v plnym proudu a pořád se rozjížděla dál a dál. Já už toho pro dnešek měla dost a rozhodla se, že půjdu na kutě. „Dobrou noc, já už pudu, potřebuji si jít odpočinout.“ rozloučila jsem se Petrem, se kterym jsem po příchodu do kuchyně stála pořád u dveří. „Hezky se vyspi a ať se ti zdá něco hezkýho.“ popřál mi. „Děkuju moc, tobě hezkou zábavu po zbytek večera. Moc to nepřežeň.“ poděkovala jsem mu a v žertu si rýpla. „Znáš mě, já nikdy.“ odpověděl. Na to jsem už nic neříkala a vydala se směr ložnice, pyžamo a spánek. Usnula jsem vážně rychle a ani hlasitá muzika rozléhající se celym domem mě ani jednou za celou noc nevzbudila.

Probouzim se, oknem na mě vykukuje sluníčko a koukám na mobil, kolik je hodin. Není ani osm a já jsem už vzhůru. Nevím, proč se divim, když jsem včera šla spát ani ne v deset hodin. Co nadělám, vstávat ještě nebudu, protože ostatní jsou jistě stále v jiných dimenzích a nechci je vzbudit. Převaluju se ze strany na stranu a nemůžu za žádnou cenu už usnout. Uchýlim se na záda, koukám do stropu a začínam se rozpomínat na vše, co se včera od odpoledne až do večera přihodilo. Mám docela všechno v mlze, to určitě kvůli tomu pití, ale na jednu věc si moc dobře pamatuju. Na to, jak jsem slíbila Martinovi vyjasnit tu věc s Vaškem. Snad něco vymyslim, a nebude si o mě myslet, něco zlýho, pomyslim si. No nic, zapomínám na to a už to nevydržím, musím si dojít rychle pro něco k pití, neboť mám šíleně sucho v krku a mám hroznou žízeň. Hlavně potichu, řekla jsem si pro sebe. To se mi podařilo, proklouzla jsem pokojem, kde spali Jarda, Lenča a Martin. Zlehka našlapuju a přesně na prahu kuchyně zakopnu a letím. No super, teďka jsem je já nešika, určitě všechny vzbudila, zanadávám sama sobě. V mým překvapení pokoj, který jsem minula, spal v klidu dál, nikdo nic nezaslechl. Avšak jednu osobu můj rachot přeci jen vzbudil. V kuchyni v posteli pro pijany spal Lukáš nebo aspoň do doby, než jsem ho já šikulka, nechtěně vzbudila. „Co tu vyvádíš?“ zeptal se celel rozespalej. „Promiň, že jsem tě vzbudila, dostala jsem hroznou žízeň a musim se okamžitě něčeho napít nebo umřu.“ odpověděla jsem s pohledem neviňátka, které prosí za odpuštění. „Neměla jsem vůbec v plánu někoho budit, ale moje nohy měli svý plány.“ dodala jsem a u toho se zasmála. „V pohodě, vše odpuštěno.“ úsměvně odpověděl a posadil se ke stolu. „Nechceš udělat třeba čaj a něco k snídani hned jak se napiju?“ navrhnula, jsem mu. Byla by si hodná, klidně bych něco zakousnul.“ souhlasil. Udělala jsem nám oběma chleba se sejrem a černej čaj a přisedla si ke stolu. Chvíli jsme mlčeli, ale ticho dlouho netrvalo. „Tak co jak si na tom, když je tu Petr?“ zeptal se mě. „Jsem zatim v pohodě a jsem ráda, že tu je, ale to si mohl čekat, že ti odpovim.“ řekla jsem. „Takže se mám bát, že do toho zas spadneš?“ položil mi další otázku. „Nemusíš se bát, že by se moje city k němu snad mohly zas rozhořet. A pokud by se měl objevit i ten nejmenší plamínek zamilovanosti hned ho uhasim. To ti slibuju.“ odvětila jsem. „Můžu ti stoprocentně věřit?“ pokračoval dál. „Když to nebude v mých silách, tak mě od něj prosim, drž, co nejdál.“ požádala jsem ho. „Jasně, budu tu pro tebe.“ přijal mou prosbu o případnou pomoc a pousmál se. Jo měl o mě strach, abych se kvůli Petrovi netrápila. Mohla jsem ho ubezpečovat, že tomu tak nebude, ale věděla jsem moc dobře, že ho budu mít svým způsobem navždycky ve svým srdci, a nikdy na něj nezapomenu. Jen ta vzpomínka na něj a na ty chvíle, kdy jsem měla pocit, absolutní zamilovanosti k němu mě vždy dokázala zahřát u srdce. Jak se říká, o kom se mluvívá, daleko nebývá. Petr se najednou vynořil ze dveří, které vedli z chodby. Doufám, že nic nezaslechl, pomyslím si a cítim se nejistě. „Dobré ráno, tak jak jste se vyspali?“ ptá se nás. „V pohodě.“ zamumlal Lukáš a je na něm znát, že ho moc rád nevidí. „Já taky dobře, děkuju za optání.“ odpověděla jsem s úsměvem. „To moc rád slyším.“ odpověděl a líbezně se zaculil. „Kde jsi vlastně v noci složil hlavu?“ zeptám se. „Spal jsem támhle v křesle. Moc jsem toho, ale nenaspal a brzo se vzbudil, tak mě napadlo jít naštípat nějaký dříví, aby bylo co přikládat.“ odpověděl. To mě docela zarazilo. On spal v kuchyni v křesle? V tu ránu mě napadlo, že vlastně neměl ani moc jiných možností kam jít, když postel v kuchyni obsadil Lukyn. „Klidně si mohl jít spát ke mně do ložnice, jsou tam ještě dvě místa na spaní. Tak klidně, dneska přijď, mě to vadit nebude.“ navrhla jsem mu. „Aspoň se tam nebudu sama bát.“ žertovně jsem přihodila. „To je v pořádku, uvidím večer. Nechci tě otravovat a hlavně narušit ti mou přítomností soukromí.“ řekl až pokorně. Hmm, pomyslim si, když se mnou minule spal v jedný místnosti podivnej Míla Kyselý a přežila jsem to, přežiju již všechno. Podívám se na Lukáše a vidím, že se mračí. No jistě, aby ne, mám se od Petra držet, co nejdál, abych do toho zas nespadla, a já si ho pozvu rovnou skoro do postele. Paráda, to bude zas hodinový kázání. Někdy mi Lukáš přijde jako moje druhá máma. Chce pro mě jen to nejlepší a nechce, abych dělala zbytečný chyby, kvůli kterým bych se mohla následně trápit. Možná právě takovýho ho mám ráda. Mezitím, co tam sedíme a klábosíme, probouzejí se další ze spáčů a já čekám, kdy se tam ukáže Jirka. Nejradši bych byla, kdyby zaspal celý den a já ho nemusela vůbec dneska vidět. Jo, člověk může chtít, ale to je pranic platný. Ani ne do půl hodiny se objeví v kuchyni. Snažim se ho nevšímat a vyhnout se hlavně střetu s jeho očima.

Po snídani se vydám do koupelny opláchnout se a vyčistit si zuby. Vycházím z koupelny a už tam na mě čeká. Opřený o futra tam stojí Jirka a směje se. On se směje? To mám snad na puse pastu, nebo co je tady tak směšnýho? „Čemu se prosím tě tak vesele tlemíš?“ zeptám se obratem. „Tomu včerejšku.“ odpověděl. „Ona, to byla sranda? Já mám jinej názor, mě to vtipný teda nepřišlo.“ reaguju. „Fakt to neřeš, myslel jsem to všechno ve srandě, mě znáš ne?“ snažil se mě uklidnit. Pravda, Jiří je samá sranda. „No dobrá, budu ti věřit.“ odpovim. „Budu ráda, ale když na to zapomeneme a budeme zas v pohodě.“ dodam. „To jsme pořád.“ řekl a usmál se. Nevim, zda to byl jeden z jeho ironických úsměvů, kdy světu říká, já jsem tady ten chytrej a právě jsem vás přelstil nebo, zda byl vážně upřímnej. No to je ostatně jedno, kterej z nich to byl. Nevadí mi ani ten první, akceptuju ho, protože Jirku a tu jeho vychytralost znám a mám jí na něm ráda. Ano, ať se stalo v minulosti mezi náma cokoliv, budu ho mít pořád ráda, šprýmaře.

Jsem zvědavá, co budeme dělat celý odpoledne. Minule jsme po prvním propitém večeru koukali celej den na filmy, protože se nedalo jít ani ven v tý hrozný zimě. Teď by to mohlo být ovšem jinak. Já půjdu dneska ven určitě a rovnou hned, ten odér z trávy, kterej je cítit uvnitř domu, začíná bejt vážně silnej a nemůžu se tady už ani pořádně nedechnout. Proto si obleču kabát, boty a vyrážím ven na průzkum dvora a zahrady. Tráva se pomalu začíná zelenat a na záhonku okolo dvora raší z půdy první sněženky. Jaká krása, konečně se probudilo jaro. Na čerstvým vzduchu je mi krásně, a sluníčko mi vhání úsměv do tváře. To jsem ještě netušila, že nebudu mít krásnej pohled jen na to hezké počasí. Bouchli vchodové dveře a za moment už vidim mířit ke kůlně Peťu. Rozhodnu se, že za ním půjdu a vysvětlím mu tu včerejší epizodu, abych to měla za sebou a mohla si zas užívat klidu na duši. „Ahojky.“, pozdravím ho, jakmile přijdu za ním do kůlny. „Nazdárek Hani.“ odpověděl a líbezně vyslovil mé jméno. Jak jsem si všimla, byl pro dřevo. „Přišla si mi pomoct?“ zeptal se. „To nebyl můj původní plán, proč sem za tebou přišla, ale proč ne. Ráda ti pomůžu.“ odpověděla jsem. Tak jsme společně nanosili do kuchyně ke krbu nemíň pět košíků dříví. „Abych nezapomněla, proč jsem za tebou vlastně přišla. Chci ti objasnit, to co se stalo mezi mnou a Jirkou.“ řekla jsem, když jsme se vrátili zavřít dveře od kůlny. „Jasně, rád si to vyslechnu.“ odpověděl. Šli jsme si sednout na mou oblíbenou houpačku a já jsem mu povyprávěla, tu pro mě docela trapnou příhodu s Jirkou. „To si tak neber, takový prostě je a určitě ho to tak nevzalo. Buď v klidu.“ řekl. „Taky doufám. Dneska si mě po snídani odchytnul na chodbě a zdálo se, že to bude mezi námi brzo zase v pořádku.“ dodala jsem. Jo pravda, neřekla jsme mu dočista všechno, například to, že jsem nešla s Jiřím vedle kvůli tomu, že jsem měla v tý době v srdci jinýho. Někoho kdo tam ten večer nebyl, ale mohl být a je mu velice blízký. Třeba mu to ještě někdo řekne a ten někdo bude Jirka, ale chraň mě bůh, že to neudělá. Nemám už náladu a nervy bejt na dně kvůli tomu, že bych se musela vyhejbat tomuhle úžasnýmu klukovi, kterým Petr je. Klidně se spokojim s pouhým přátelstvím mezi námi, jen abych se s ním mohla dál bavit a nemusela se mu vyhýbat. „Nešla by ses se mnou po obědě někam projít?“ navrhnul mi a než jsem stačila něco odpovědět, pokračoval. „Nebo se budeš radši koukat s ostatníma na filmy?“ Docela jsem byla v šoku. „Jasně a ráda.“ odpověděla jsem s mírně překvapeným úsměvem. „Musím si odskočit, půjdeš taky dovnitř?“ řekl, po pár minutách, co jsme se jen tak houpali. „Ještě chvilku zůstanu, než bude oběd. Běž beze mě.“ řekla jsem. „Tak zatím.“ řekl a mile se na mě usmál. Oplatila jsem mu úsměv a dál už nic neříkala.

Peťa tedy odešel dovnitř a já zůstala sedět venku na houpačce a přemejšlela jsem o tom, zda má hlubší význam naše naplánovaná procházka. Zase jsem mý hlavě dovolila připustit si myšlenku, že by to z Petrovi strany mohlo znamenat něco víc. Vím, už tolikrát mi přišlo, že naše povídání, jeho krásný úsměvy a nečekaný doteky mohli něco značit. Popravně mě, ale dosud nic nepřesvědčilo o tom, že tomu tak skutečně někdy i bylo. Pravda, však je, že jsem s nim byla vždycky moc ráda. I po těch dlouhých měsících, co jsem ho neviděla a musela jsem žít s tim, že na něj a na představu o něm musim zapomenout, ho mám v srdci a hlavně ve mně probouzí něco, co nedokážu nikomu a hlavně ani sobě vysvětlil. Nechápu, jak mně mohl okouzlit někdo jako on. Jsem hlavou v oblacích a náhle se přede mnou zjeví asi tak dvoumetrová postava. Lukyn mě asi nejspíš přišel zkontrolovat, jestli jsem si už někde nehodila mašli kvůli mý obnovený nešťastný lásce. „Nazdar.“ vychrlil ze sebe. „Nazdárek, otče.“ žertovně jsem mu odvětila. Taky se zasmál. „Jak se držíš?“ zeptal se a sám si na to i odpověděl. „Moc dobře ne, jsem v tom zas až po uši. Promiň, že nedělám to, co jsem
slíbila, že se budu od Petra držet, co nejdál.“ Jeho usměvavý výraz se rázem změnil v zamračený výraz zklamání. Co jsem mu na to měla říct? Odhalil si mě, promiň, že jsem nás oba zklamala? To nikdy! „V pohodě, žádný zamilování se nekoná. Neměj obavy.“ řekla jsem. „Jak myslíš.“ odvětil. „To, že se s Petrem bavím, je čistě kamarádský, prostě na sebe náhodou narážíme.“ dodala jsem plná rozhořčení. Proč bych se s Petrem nemohla bavit? Napadne mě. Mám pocit, že mi upírá Petrovo přátelství a nejradši bych mu to i vyčetla, ale naštěstí dokážu udržet pusu. „Jsme kamarádi, jako já a ty a pokud k němu začnu zas něco cítit, bude to jen moje vina. Já si s tím poradím, na zklamání jsem ostatně už zvyklá.“ dodala jsem. Už mlčel, asi neměl, co říct a já se cítila pro tento moment jako vítěz konverzace. Ano, před ním jsme se cítila dobře, jenže ve mně pořád něco hlodalo, jako bych lhala sama sobě. Nechci do toho zase spadnout, nechci opět probrečet dlouhý večery nad tím, jak je mi po něm smutno, a že jsem mu úplně jedno. No co můžu dělat, jedině doufat, že se tak nestane a třeba se konečně smířím s pouhym přátelstvím a dokážu z hlavy vymanit to, jak mě Petr pořád přitahuje a, co ve mně probouzí. Odpoledne k tomu budu mít hned první příležitost. Ani ne za moment slyšíme, jak Jára z kuchyně všechny svolává, ať jdou jíst, že je vařeno. Oběd je hotov, paráda, aspoň nemusim už dál hájit svůj postoj k Petrovi. Zvedli jsme se a šli jsme jíst. Po cestě jsem Lukáše raději ještě seznámila s plánovanou procházkou s Petrem, kterou navrhnul. Napadlo ho, že by mohl jít s náma. Vážně jsem už měla dost. Neměla jsem chuť dál se s nim bavit, nebo aspoň po zbytek dne. Vycítil to a omluvil se mi, že to už nebude víc řešit a nechá to zcela na mym uvážení.

Oběd byl vážně dobrý, nacpala jsem se skoro k prasknutí a už jsem se nemohla dočkat, až vyrazíme s Petrem na procházku. „Pořád to platí?“ zeptal se mě Peťa hned, jak taky dojedl. „Určitě, jen se trochu při obleču a můžeme vyrazit.“ odpověděla jsem. „To rád slyším.“ řekl a kouzelně se usmál. Co mi to jen dělá, pomyslela jsem si a šla si rychle převlíct kalhoty a vzít si svetr. Do pěti minut jsem byla připravená a šla směrem k předním dveřím. On už tam čekal. „To je hrozný jak ženský na sebe nechávaj rády čekat.“ zavtipkoval hned, když jsem tam přišla. „Tady je mi někdo, ale vtipnej, si obědval vtipnou kaši?“ odpověděla jsem a u toho se smála. Sotva jsem ho viděla a prohodila s nim pár vět, už to ve mně zase hoří. No nic, tak jsme konečně mohli jít. „Kam to vlastně máme namířeno? Znáš to tu vůbec? Já jen, abychom ještě někde nezabloudili.“ snažila jsem se ho trošku popíchnout. „Snad se nebojíš, že se mnou ztratíš.“ řekl a pak se na pár sekund odmlčel. „Trošku to tu znam, jsme blízko Husince, kde mám dědu, tak bychom mohli jít třeba tam a sednout si v tamní hospůdce na něco dobrýho.“ dodal po odmlce. Každopádně jsem s jeho nápadem souhlasila. Po cestě jsme se smáli a tlachali o všem možnym a já si užívala jeho přítomnosti. Dorazili jsme na místo, ocitli jsme se v restauraci U Velkého býka, jak poetický název nesla. Sedli jsme si na zahrádku a já si objednala točenou kofolu a on to samý. „Co se děje?“ řekla jsem nahlas, když servírka odešla. „Co by se dělo? Piva mám dost na chalupě a chci s tebou bejt na stejno.“ žertovně odpověděl. Haha, řekla jsem si. Já bych mohlo klidně vypít pět velkých piv a on by byl stejně, víc upovídanější a pořád smělejší víc než já. „No dobře.“ odvětím mu a vidim, jak se k nám vrací servírka s objednanýma kofolama. „Co takhle přípitek?“ navrhne Petr. „Souhlasim s tebou.“ odpovim a hned oba zdviháme své půllitry. „Na vydařený zbytek párty na chalupě a na tebe, ať ti to jde ve škole tak dobře jako doposud a zase k nám někdy přijeď na návštěvu.“ pronesl na přípitek. Divný pomyslim si. Ať zas přijedu? Tak ať přijede on a můžeme se kdykoliv vidět. No což, bůhví, jak to zas myslel. Zapomínám na to a přiťukneme si.“Na tebe taky, ať ti to jde v práci od ruky a někdy se ukaž ty u nás.“ přidávám k přípitku. Jo, vážně jsem to vypustila právě z pusy. On se jen usměje a řekne, že ho tam můžu čekat. Usměju se a raději to, co vyslovil, neřešim, protože už jsem něco podobnýho od něj zažila. To, že řekl, přijedu, ale nepřijel a ani se neozval. Bavíme se dál a smějeme se. Probrali jsme snad všechno a všechny koho jsme mohli probrat a pořád na mě chrlil další a další otázky, zážitky a tak dále. Kouknu se na mobil, kolik je. „Ono je už skoro šest, to neni možný, jak ty tři hodiny u těch pár kofol utekly.“ řeknu. Petr zavolá servírku, aby přinesla účet, a když chci říct, že platíme zvlášť, zarazí mě a platí i za mě. „Děkuju moc, máš to u mě.“ pronáším, když se zvedáme z našich míst. „Není vůbec za co. Já si to nějak vyberu, jen se neboj.“ zažertoval, vtipálek. Za světla nejspíš nedojdeme, konstatovala jsem, ale mě je to jedno. Nejradši bych byla pořád jen s ním. Nemuset se vrátit mezi ostatní ani bych se nevracela, hlavně že byl se mnou on.

Už jsme skoro „doma“, z dálky je vidět, jak se v chalupě svítí. „Tak co, jak se ti zatim líbí dobrodružství s náma na chalupě? Je lepší než to silvestrovský?“ zeptá se mě z ničeho nic Petr a má při tom vážnej pohled. „Líbí a moc.“ řeknu a nedokážu se ovládnout a musim ještě dodat. „Je jednoznačně lepší než to minulý.“ a zasněně se usměju. V tom se Petr zastaví krok přede mnou a čekám, co se bude dít. Nic neříká, otáčí se ke mně a já celá zkoprnělá hledím do jeho zářících očí. Blíží se ke mně, co se to děje?? V hlavě mi běží milion otázek, ale jakmile jsou jeho rty od těch mých ani ne pět centimetrů, dochází mi to. On mě chce, políbit! Nebráním se a naše rty se lehce dotknou a cítím, jak mě pevně chytnul za pas, asi se bál, abych mu neutekla. Pomalu mě líbá a já mu polibky oplácím. Nevím, jak dlouho to trvá, ale mě, se v té chvíli dočista zastaví svět. Ještě párkrát mě krátce políbí a pak jako by v něm střelilo, se ode mě odtáhne. „Promiň, byla to velká chyba.“ řekl potom náhle. Slyšela jsem dobře?? Ona to, podle něj byla chyba? Nemám slov, jen vím, že se mi začíná šíleně točit hlava a můj sen se v ten okamžik změnil v nejhorší noční můru. Co se mu stalo, že v jednu chvíli mě líbá a pak si to rozmyslí a usoudí, že udělal chybu? Neřeknu mu na to nic, nemám na to sílu. Zbytek cesty, těch pár desítek metrů jdeme v absolutním tichu. Nejradši bych se vypařila jako pára, abych ho nemusela vidět, nebo spíš on mě, jeho největší chybu, co omylem před momentem udělal. Už chci být ve vnitř, najít si tichý místečko a spustit pláč, který musím v sobě tak těžce držet. Nejradši bych umřela. Jak jsem byla blbá, proč jsem jen s nim vůbec někam chodila. Cítila jsem se úplně vedle, a hlavně jsem ničemu nerozuměla. Kéž by se všechno, co se dnes stalo, dalo vymazat.

Jakmile jsme došli „domu“ svlíkla jsem ze sebe kabát a šla jsem s Petrem ještě oznámit osazenstvu v kuchyni, že jsme zpátky. „Tak jsme tu.“ řekla jsem hlavně směrem k Lukášovi. Chtěla jsem ho přesvědčit, že jsem absolutně v pořádku a vycházku jsem přežila jak po fyzické tak i duševní stránce. V pořádku jsem ovšem jen relativně a už dlouho to nemůžu v sobě dál držet, proto se hned seberu a jdu si najít nejvzdálenější a nejzastrčenější kout v domě. Projdu druhým obývákem, kde v noci spí Jirka s Milanem a hned za druhýma dveřma, který vedli z chodby za obývákem, jsem objevila opuštěnej pokoj. Zabouchnu za sebou a v tu ránu se rozbrečím jako malá holčička. Probudí se ve mně snad jeden z nejšílenějších pláčů, které jsem, kdy zažila. Tak moc chci křičet, ale nemůžu. Vezmu proto polštář, kterej leží na posteli a přiložim si ho k ústům a snažím se do něj z plna hrdla křičet. Polštář pohltí veškerý hluk a já cítím více méně úlevu. Přijdu, si tak odporná, nepotřebná, prostě k ničemu. Asi po půl hodině, mýho šílenýho vzlyku, který mě vysílil, jsem si lehla do postele a usnula.

Probudim se, netušim kolik je hodin. Nemám představu ani o tom, kde to jsem. Až po chvilce se vzpamatuju a rozkoukám se po tmavý místnosti. Dochází mi, kde jsem a proč tam vlastně jsem. Jo, vzpomínám si na ten děsivý moment, který jsem dnes prožila. Moment totálního ztrapnění a absolutní nevědomosti, co jsem udělala tak špatně. No nic, snažím si upravit moje rozcuchaný vlasy a jdu do kuchyně. Tam zjistím, že jsem vlastně o nic moc nepřišla. Bylo něco okolo půlnoci a většina z bandy byla nalepená okolo notebooku a koukali na Yesmana. Zábava no. „Co jste s Petrem odpoledne dělali? Sotva jste přišli, oba jste odpadli.“ řekl z ničeho nic Martin a u toho se, jak měl ve zvyku, smál jako pako. Hned na to si všimnu Lukáše, jak náhle zbystřil. Myslela jsem si, že si mě ani nevšimnou přes zabrání do filmu, ale jak vidim, mýlila jsem se. „Co bychom dělali? Nic! Ujdi to, co dneska my a schválně jak budou reagovat tvoje nohy.“ odpověděla jsem mu snad dost přesvědčivě. V hlavě se mi mezitím množí otazníky. Co? On tu s nimi nebyl? To je zvláštní, že by ho to přeci jen trošku vzalo a potřeboval být se svýma myšlenkama sám? Martin už dál nic neříká, moje odpověď mu nejspíš stačila a jsem za to ráda. Nemám, náladu na něj, na Yesmana, prostě na nic. Jdu se opláchnout do koupelny, vyčistit si zuby a zamířím rovnou do svý postele. Málem však přehlédnu něco, co bych za jiných okolností viděla hned. Já jsem úplně zapomněla, že jsem Petrovi nabídla, že může spát v pokoji se mnou! Vážně jsem v šoku. Divný, že sem šel spát i přes to, co se stalo. To nevycítil, že ho do konce pobytu na chalupě nechci vidět? Nebo aspoň do konce života, to by úplně stačilo. Lehnu si a otočím se na bok směrem ke zdi a snažím se usnout. Naštěstí to jde poměrně snadno, moje otupělost z breku a únava je pořád silná a za krátkej moment už spim.

.............
PeopleSTAR (6 hodnocení)
Další příspěvky autora
TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).