Nikdo se nesmí nic dovzvědět! - 1. díl

Kráčela jsem po známé lesní cestě. Vždycky tudy chodívám. Támhle za kopcem je dobré místo pro sběr borůvek. Večer si upeču výborný koláč a možná, že pozvu i nového souseda na kousek s kávou. Bylo dusno, ale to mě neodradilo. Už dlouho mi jazýček napovídal, abych mu ho upekla. Les se zdál strašidelný.

Nerada se po něm procházím sama. Oči vykukující zpoza každého rohu mne před něčím varovaly. Nebylo slyšet živáčka. Zaujala jsem typickou pózu pro sběr borůvek a zajížděla hřebenem do nízkých keříků. Moc jich tu nebylo, asi se budu muset přemístit k opuštěnému srubu, kde jich roste také dost, jen je to ještě kousek cesty na sever.

Několika kroky jsem přešla příjezdovou cestu ke srubu a sešla do údolíčka plné modrých kuliček. Dávám tomu nanejvýš 20 minut a mohu jít nazpátek zadělat na těsto.

Sčesávala jsem lesní bohatství do svého košíku. Slyším z dálky zvláštní zvuk. Po příjezdové cestě se nejspíše blíží automobil, ale proč zrovna tudy? Je to slepá komunikace, která vede k tomuto opuštěnému stavení. Dlouhá léta zde nikdo nebydlí Vlastně od smrti Johna Hagrida. Věnuji se nadále své činnosti a projíždějícímu autu věnuji minimální pozornost.

Zastavilo v těsné blízkosti srubu. Zevnitř vylezli dva muži a jeden z nich přistoupil k autu. Druhý vytáhl ze saka zbraň. Zpozorněla jsem. Borůvky se mi vysypaly z košíku na zem. Pro teď pozbyli na důležitosti. Z kufru vytáhli za vlasy ženu. Mohlo ji být tak kolem 30.

"Říkal jsem ti to ty děvko, že se to stane když nebudeš poslušná", zvolal ten menší, co ji stále držel za vlasy a cloumal s ní ze strany na stranu. Dívka naříkala a žadonila, aby jí nechaly. Vykoledovala si ránu pěstí do hlavy.

"Mlč ty ubohá děvko, uděláme si z tebe hračku", řekl muž a udeřil ji znovu. Dívka padla bezvládně na zem, dřímajíc si ránu na hlavě, z které vytékala krev.