Nejzapeklitější případ - díl 3.

Pravděpodobně už několik hodin jsem seděl na pohovce u sebe doma a nepřítomně hleděl před sebe. Pojem o času jsem ztratil už dávno. V ruce jsem třímal poloprázdnou láhev whisky. Třeba mi pomůže vzpomenout.

Pořád cítím, že už za chvíli si vzpomenu na něco velice důležitého, co tohle všechno vysvětlí. Ale pořád mám v hlavě jakýsi blok. Co se to stalo? Možná jsem zapomněl něco o Střelci. Nějak mi připadalo, že právě s ním tahle žena souvisí. Skoro jsem i slyšel můj mozek usilovně pracovat. Mám pocit, že moje hlava ví, kdo je vrah. Jen mi to nechce říct.

Můj pohled je již hodnou chvíli upřen na skříň v rohu pokoje. Má o hodně tmavší barvu než všechen ostatní nábytek v pokoji, takže vypadá, že se sem vůbec nehodí. Ale mně se vždycky líbila. Ani už vlastně nevím, kdy jsem si ji koupil. Opravdu nevím. Trochu mě to zaskočilo. Tak já už ani nevím, co za nábytek ve svém bytě mám. Kdy jsem do ní naposled něco dával? Musí to být asi dlouho. Ale nevypadá zaprášeně.

Pomalu jsem vstal a dovrávoral se ke skřínce. Neměl jsem tolik pít. Sotva se držím na nohou. Vzal jsem za držadlo od prvního šuplíku. Zamčený. Asi by to chtělo klíč. Kleknul jsem si na zem a podíval se pod skřínku. Chvíli jsem šátral rukou, až jsem nahmatal něco malého a kovového. Těžce jsem se opět napřímil, strčil klíč do zámku a otočil. Šlo to ztuha. Dvakrát se ozvalo cvaknutí a já mohl šuplík konečně otevřít.

S překvapením jsem zjistil, že tam vůbec nic není. Vážně nic, úplně prázdno. S povzdechem jsem odemknul druhý šuplík. Někdo zazvonil.

S potížemi jsem se dostal ke dveřím a otevřel. Byl to Střelec. Silou mě porazil a zabouchl dveře.

„Tos přehnal!“ Řval na mě. „Ty svoje vobludnosti si dělej, na kom chceš, ale mojí sestru necháš na pokoji!“

Tak proto mi ta žena přišla tak povědomá. Viděl jsem ji s ním u soudu.

„Nevím, o čem to mluvíš.“ Řekl jsem rádoby klidným hlasem, ale měl jsem trochu strach. Jak ho zneškodnit? Zbraň mám v kapse u kalhot, které leží u vany. Nenápadně jsem se začal posouvat směrem ke koupelně.

„Nesnaž se utýct! Kde to máš? Až to najdu, tak jim to všem ukážu, aby věděli, co si zač.“ Začal něco urputně hledat.

Pořád jsem nechápal, ale už jsem alespoň byl na úrovni umyvadla. Teď se ode mě odvrátil a zadíval se na tmavou skříňku. Vstal jsem.

„Tak tady to určitě bude,“ řekl a začal otevírat šuplíky. Už jsem byl skoro na dosah zbraně. Ještě kousek. Ale ne, teď se Střelec otočil. Právě kupodivu našel to, co hledal a vítězoslavně mi to ukazoval. Byl to obrovský nůž se stopami zaschlé krve.

Najednou jakoby mi něco odstranilo tu překážku v paměti. Všechny vzpomínky se mi vrátily. Zděšeně jsem se podíval nad umyvadlo. Uviděl jsem tam svůj odraz. Odraz Skrytého muže.