Povídka Vánoční

„Haló, pane Poustka. Jste doma? Pošta!“
Kdyby si oslovený právě nedával dvacet po vydatné snídani, mohl by zaslechnout brumlání listonoše, kde má courat starý policajt, když nemusí do práce a za chvíli je čas oběda. Ono těch dvacet minut není vždycky stejná doba a někdy se protáhne na dvě hodiny.
„Jéje, no jo, to ‘sem nechtěl. Kdybych tady neměl rekomando, pane komisař, tak vás nebudim, že jo? Tadyhle mi to podepište, ouřad nejni zábava, dyť to znáte, né?“
„Tak děkuju. A kdopak nám to píše, Ťapino?“ Jen tak pro sebe broukl pan Poustka. Ťapina byla malá psí holka, takový nalezenec bez rodokmenu, zato ale přemýšlivý typ, jak už tyhle nejisté rasy bývají. Pan Ladislav Poustka byl policejní komisař ve výslužbě. Dopisy často nedostával, neb nebylo mnoho lidí, co by si vzpomnělo a rekomando podepisoval tu a tam, když se ozvali z policejního ředitelství, aby určitě přišel na oslavu. Sluší se pozvat starého kamaráda, který pomohl mnoha lumpům do neštěstí, tedy pod zámek.
„Ahá, Franta.“ Hnědé psí oči vzhlédly s otázkou, který že to Franta, pan Poustka pochopil a hned vysvětloval.
„Franta Šesták přece. Co ti okrajoval kůžičky ze šunky, už víš?“ Se psem je třeba mluvit a když právě neví, musí se psí mysl osvěžit třeba milou vzpomínkou.
„A jejej, tak Franta je vdovec. Skoro jako já. A dál píšéé, eee... ‚se sbalte a šupito přijeďte na vánoce. Vlak odjíždí pět minut po sedmé a budu tady na vás čekat.‘ No tak to musíme, ale nemůžeme přijet s prázdnou. Kdyby Franta byl pes jako ty, to bych věděl co. Vy chlupatý duše hned tak po něčem hloupě netoužíte a udělat vám radost je legrace. S lidmi je to horší. Copak já bych mu tak...? Počkej,
už to mám. V koloniálu na rohu dostali pravej rum. Z Jamajky. To si pamatuj, jamajskýmu se jinej hned tak nevyrovná. Ťapino obojek, a jdeme pro něj!“
Pan Poustka natáhl boty a vypajdal z domku, co stál na kraji města. Na obloze se válela temná mračna, tlak vzduchu poklesl a pan komisař dnes napadal na nohu víc než jindy. Zbloudilá střela ve stehenní kosti při zatýkání kasaře, alias Pepy Kasy, nadělala pěknou paseku a při chůzi se stále ozývala, i když od případu už nějaký pátek uběhl.
„Ty jsi sbalená hned, Ťapino, ale na misku a vodu musím myslet já. Cesta vlakem bude dlouhá, párek ti koupím na perónu.“ Vzal kufřík, protože chlapi mnoho nepotřebují, a dvojice vyrazila do ranní tmy.
Franta Šesták. Co jen spolu zažili, než se kamarád odstěhoval za ženou. Abyste věděli, Franta byl policejní laborant. Náramně potřebná osoba. Pod mikroskopem zkoumal kdejaký chlup, krevní skupiny obětí a když našli střípek z místa činu, hned chtěl vyšetřovatel vědět, z čeho byl. Z takového nepatrného nic se třeba vyklube corpus delicti a pachatel má po ptákách, tedy po svobodě. A Franta bádal, listoval v tlustých spisech, porovnával s fotkami a to se ví, bez pořádné rutiny tohle dělat nemůžete. Škoda, že se museli rozloučit. Franta se zamiloval do selky v pohraničí a srdci neporučíš. Teď je sám jako já. Mohl by se vrátit, hned by nám bylo líp, tak uvažoval pan Poustka.
Pravidelné dunění vlaku pana komisaře zmohlo a za chvíli se z kouta ozývalo slabé chrápání. Ťapina se opřela o rám okna, aby lépe viděla do krajiny a po očku hlídala svého pána, protože ve vlaku bývá všelijaká čeládka, co by se jen olízla po jamajském rumu. Ťapina se také olízla, ten párek z perónu byl opravdu moc dobrý. To ví přece každý, že párky na dvě kousnutí z nádraží jsou ty nejlepší. Tam, kam jedeme, bude asi taky nádraží a něco k snědku.
„Záluží, vystupovat!“ Hlasitý povel prolétl vagónem a to už pan Poustka držel kufřík i vodítko, protože policisté nikdy pořádně nespí, a belhal se ven.
„Buď zdráv, Franto. A copak se stalo, jsi celej bledej?“
„Taky tak. Utekl mi pes. Právě před chvílí foukla pára z mašiny, on se lekl a v ruce mi zůstalo jen vodítko. Tady každej ajznbón píská a Brok z toho bude zmatenej. Kdoví kde už je?“ Když se ztratí zvíře, je to vždycky smutné, ale když se zaběhne pes, jako by chyběla půlka člověka. Pan komisař znal dobře ten pocit prázdnoty a povídal.
„Nechám kufřík v úschovně, Franto, a jdeme hledat. Záluží není tak velký, aby se nadobro ztratil pes.“ Obec tvoří jedna silnice, od ní se rozbíhají polní i lesní cesty do kopců k chalupám. Z hor foukal mrazivý vítr a nesl mokré vločky. Bylo po poledni, lidé s balíčky spěchali ulicí a tu i tam nějaký opozdilec s vánočním stromkem.
„Jakpak vůbec vypadá, tvůj tento, Brok chci říct?“ A pan Poustka si nechal popsat černého psa s bílou špičkou ocasu.
„Tak se rozdělíme a budem se ptát.“ Mínil starý komisař, protože otázkami se zabýval drahná léta. Pomalu šli, každý po jedné straně ulice, avšak odpovědi, co dostávali, nevedly k cíli.
„Hele pošta, Franto.“ rozjasnil se pan Poustka. „listonoš by mohl vědět, co?“ Zaslechl však jen skeptické hmm.
Pošta je náramně důležitá služba a při policejním pátrání nejednou pomohla. Takový listonoš zná každého ve svém rajónu, nakukuje do zahrádek, jestli růže nechytly mšice, podle čuchu pozná, kde se co vaří, kdo právě načerno pálí švestky a ví, že se Manka usmířila s Vaškem, co přišel nedávno z hospody zpitý pod obraz. Druhý den měli zamčeno až do večera, protože není dobré, aby sousedi očumovali, když se dva usmiřují.
Oba pánové vešli do přízemní dřevěnice. Za šaltrem seděl bělovousý muž, bafal z viržínka a vykládal pasiáns. Obvyklou vůni razítkové barvy a lepidla přebíjel oblak rumu s kouřem.
Úředník vyslechl vše o ztraceném psu a pravil.
„Lojza, jako listonoš, tu bude každou chvíli. Dejte si se mnou grog, když je ten svatej den a tuhle si zapalte retko, já zatím postavím vodu.“
Záluží je městys tak malý, že na něj stačí poštmistr a jeden listonoš. Ještě grog ani nevystydl a pošťák, řečený Lojza, vpadl dovnitř.
„Jsem si říkal, jestli jsou ve vsi dva stejný hafani s černobílým ocasem.“ Povídá Lojza po Frantově řeči. „Tak on se neztratil. Šel s tím novým dědou, co koupil chalupu po starým Petráskovi a bylo mi divný, že ho vede na provaze a nemá pořádný vodítko. Ale že by ho ukradl, na to nevypadá. Já myslím, že je to slušnej člověk.“ A listonoš vysvětlil, kde nový občan bydlí. Pánové dosrkali sváteční vodu, jak se jí tady říkalo, a posilněni novou nadějí, vydali se kopcem k lesu. „To mu nedaruju, dědkovi, aby mi odvedl Broka.“ Supěl Franta a to už stanuli před srubem a pan Poustka zatloukl na dveře. Z nich se vyřítil černý pes a hrnul se k Frantovi.
„Pročpak jste odcizil toho psa, občane?“ Spustil bandurskou pan komisař na starého muže.
„Neodcizil,“ děl klidně obviněný. „Běhal v kolejišti bez pána. Chvíli jsem se rozhlížel, kdo se po něm shání, v úschovně mi dali kus provazu, aby netrojčil a mašina ho nepřejela a šel s ním domů. Po vánocích bych se poptal, komu patří. Bydlím tady druhej tejden, lidi ještě neznám, tak mě napadlo, že bych přes svátky nebyl sám. To je všechno.“
„Aháá,“ protáhl smiřlivě Franta, „tak děkuju za psa. A, co jsem tento..., vy nikoho nemáte?“
„Ale kde, nemám. Kdopak by se zahazoval se starým dědou, řekněte. V takovej barabizně studenej. Vopravuju kamna, potřebovaly vymazat, tak je u mě nevlídno. Ále co, popijte se mnou slivovici, když jste vážili takovou štreku. Je loňská, švestky se móc povedly.“ Na stole se objevil opletený demižon a cinkly pohárky. Franta mrkl na pana Poustku a v tu chvíli oba napadla stejná myšlenka.
V malém domku na druhém konci městyse praskal oheň v peci a Ťapina s Brokem dolizovali zbytky sváteční krmě. Cimrou se táhl hustý dým, karty pleskaly a na oknech pučely první ledové květy.
Pod stolem stála prázdná láhev s nápisem Jamaica, on takový litr rumu pro tři, dočista nic není.