Případ Škatule

„To mi, Dittrichu, netvrďte,“ řekl detektiv Slavíček čtyřnásobnému vrahovi na závěr vyšetřování „že vám těch obětí nebylo ani v koutku duše líto.“
„Vopravdu ne, pane inspektore. Člověk si to musí tak nějak vnitřně obhájit, aby se po odvedený práci večer v klidu prospal“.
Slavíček zavrtěl nechápavě hlavou. „Všechno mladý holky… život před sebou… Dyť jste, chlape zničil žití i celým jejich rodinám!“
„Za to všecko můžou, pane inspektore lidský předsudky. Nebejt předsudků, nikdy bych v tomhle řemesle nezakotvil.“
„Jak to myslíte s těmi předsudky?“
„To máte tak. Vodjakživa jsem uměl pořádně jenom tu sklenařinu. Když se pak na dílně chlapům začaly ztrácet peníze z kasten, padla vina na mou hlavu a šel jsem. Jak jste jednou cikán, už se to s váma veze. Celou věc mně navíc vepsali do záznamu a už jsem o práci nezavadil. A prachy jsem potřeboval.“
„Na tom přece nenesly ty holky ani zrnko viny – nemyslíte, Dittrichu?“
„Jo i ne, pane inspektore.“
„Nechcete mi doufám napovídat, že peníze z těch skříní kradly ony…“
„To určitě, pane inspektor, nekradly. Jenže s předsudkama vůči mně na tom byly stejně, ba možná i hůř. Jako ta poslední. Ta od kolejí.“
„Hovoříte o Pavlíně Dolanské?“ utvrzuje se detektiv a ukazuje prstem do rozevřeného spisu s fotografií mladé dívky.
„Přesně o tý. Nebejt těch jejích poznámek o černý tlamě a flákačích, mohla tady dneska bejt. Pamatujte na mě, pane inspektore, předsudkama se dycky všecko jenom posere. To nikdy k ničemu dobrýmu nevedlo.“
„Stačí, Dittrichu. Teď už na každý pád vaše běsnění skončilo a lidi můžou zase o něco klidněji chodit po ulicích,“ zakončil Slavíček rozhovor a nechal vyšetřovaného odvést službou.
Po cestě domů si inspektor v mysli přehrával některé z hlavních bodů případu. I když věděl, že byl Dittrich psychopatický jedinec a jeho vražedné chování nelze omluvit, s těmi předsudky měl přece jenom pravdu. Rekapituloval, jestli i on někdy svými předsudky někomu zbytečně neublížil. Za svojí kriminalistickou praxi se setkal i se spoustou takových případů, kdy naopak až přílišná důvěra obětí umožnila zločincům realizovat jejich činy. Pohrával si se slovy jako opatrnost, nedůvěra, podezřívavost, křivda a téměř si neuvědomil, že už otevírá dveře svého bytu.
„Jindřichu, už jsi doma?“ přivítala paní Slavíčková svého muže. „Sundej kabát a pojď rovnou ke stolu, zrovna jsem dodělala praženici“. Oba manželé usedli na svá místa v jídelně.
„Vypadáš dnes nějak ustaraně, Jindřichu. Nedaří se ti ten poslední případ?“
„Ale daří. Dnes jsme jej uzavřeli.“
„No tak! Máš mít radost.“
„To víš, že mám“, kontruje Slavíček a pro uklidnění ženy se pousměje.
„Dneska v televizi zase ukazovali ty imigranty. No viděl jsi, jak vypadají? Jeden kriminálník vedle druhého. To se mají naše děvčata na co těšit. Sýkorová říkala, že sem jedou určitě jenom znásilňovat a loupit.“
„Třeba jim křivdíme. Nakonec jich k nám nepůjde až tolik. Zrovna dneska jsem přemýšlel o…“
„No snad bys ještě nechtěl, aby jich přišlo víc! Kriminálníků,“ vyhrkla podrážděně paní Slavíčková.
„Ale to víš, že nechtěl“.
„Dyť ten vrah. Ten Dittrich. Ten byl přece taky tmavý. A o čem že jsi to tedy přemýšlel?“
„Ale o ničem“.