Arten - Kapitola VI.: Je třeba začít bojovat

Během pár chvil jsem již uměl několik bojových umění orientu a pár speciálních umění i přímo z Artenských bojových umění ale Feril mne varovala „Nebude ti to stačit – umí toho víc“. Neposlouchal jsem a rychle jsem otvíral jednu knihu za druhou, abych toho uměl čím jak nejvíc. Vtrhli dovnitř a srazili Feril k zemi. Okamžitě jsem zpozorněl. Vrhli se na mne. Několik nepřátelských bojovníků jsem porazil, ale to nestačilo. Feril ukázala na jednu knihu. Okamžitě jsem se k ní snažil nějak dostat. Byla to kniha nejtemnějšího bojového umění, které se nikdo neodvážil naučit… samozřejmě kromě mě. Rychle jsem jí zvedl ze země a začal číst. Mezitím jsem odolával stálým útokům Berků. Kniha nebyla moc velká, ale i tak mi dala zabrat. Jakmile jsem přečetl pár posledních slov, zamrazilo mě v zádech a jako bych na moment strnul. Hledím kolem sebe a všichni stáli na místě jako byste pozastavili film. Začal jsem se pomalu rozpohybovávat. Nebylo to zrovna poskakování Mc. Tysona ale byl jsem neskutečně ztuhlý… Vše kolem mne se jakoby zastavilo a já si uvědomil, po čem Berkové tolik toužili. Zneškodnil jsem útočníky a přiběhl k Feril. Jediné co jsem potřeboval vědět bylo, jak mám obnovit normální rychlost. V knize nic nebylo, a já si uvědomil proč jí nikdo nečetl a proč se nesměla dostat do rukou Berkům. Hledám všude, kde se dá, jak to zrušit když v tom mě někdo poklepal na rameno.

„Konečně se sem někdo dostal!!!“ uslyšel jsem neznámý hlas a nehorázně jsem se lekl.
„Cože?!“ zeptal jsem se zděšeně.
„Promiň za mou nevychovanost. Já jsem Adir. Poslední bojovník času.“
„A jak ses tady objevil?“ pokračoval jsem v otázkách.
„Neobjevil jsem se já, ale ty…“
„Jak jako?“ ptal jsem se pořád dál.
„Pravděpodobně sis přečetl knihu časového boje.“
„No moment – Jestliže jsem teď tady s tebou, z reality jsem se vypařil navždy?“ roztřásl jsem se.
„Přestaň vyšilovat! Raději i pomož se zbavit těch problémů.“
„Jakých???“
„Prostě toho, že ses dostal někam, kam jsi neměl…“
„Fajn…“ řekl jsem si v duchu.

Adir začal někam odcházet. Chtěl jsem jít za ním, ale když jsem udělal pár kroků, vrazil jsem do jakéhosi silového pole nebo co. Prostě jako kdybyste se vydali proti skleněným dveřím, a vrazili do nich. Adir se jen otočil, a cosi si pod nosem zamumlal. Pak na mne zavolal, ať jdu za ním, a najednou bylo silové pole pryč. Rozhlídnul jsem se kolem sebe. Všude se bojovalo – tedy až na jeden problém. Všichni byli jak pozastavený film. V ten moment jsem již pochopil, že se pohybuji a vnímám tak rychle, že se mi okolní svět zdá jako by byl zastavený. Adir mi však řekl, že se musím v nejbližší možné době vrátit zpátky. Řekl, ať na něj počkám u dveří, zatímco on zajde pro nějakou věc. Prej že mi pomůže se vrátit zpátky a on že po mne bude moct poslat vzkaz. Čekal jsem asi hodinu, než se vrátil ale v reálném čase jakoby sotva mrknul okem. V ten moment jsem si uvědomil, že Adir je dost mladý na to, aby tady byl již několik let. Naposled totiž tu knihu, kterou jsem otevřel, když jsem chtěl zachránit Feril, otevřel náhodou jeden knihomol, který ji neznal a taky tehdy nebyla pro Arten tak nebezpečná. „Jsem tady…“ uslyšel jsem již známy hlas, když jsem seděl v trávě a přemýšlel nad tím vším.

„Jak dlouho jsi tady v tomto zpomaleném čase?“ zeptal jsem se.
„Víš – něco ti ukážu.“ chytil mne za ruku a postavil mne.
„Doufám, že tentokrát to nebude tak tajemné.“ řekl jsem odtažitě.
„Toho se neboj. Ukážu ti něco, co by tě mohlo zaujmout. Postav se ke mne zády a nech ruce volně podél těla, a zavři oči.“
„Dobrá, ale né že někam odejdeš!“ odvětil jsem.

Položil mi ruku na hlavu. Najednou jsem cítil jako by kolem mne proletěla stíhačka. „Otevři oči…“ uslyšel jsem. Pomalu otevírám oči a vidím Feril. Ale je již starší. O dost. Řekl bych možná tak o 40 let. Vidím ji, jak drží nějaké malé dítě. Vypadá hodně šťastně. „Otoč se…“ řekl Adir. Otočil jsem se, a na druhém konci místnosti vidím nějakého chlápka sedícího u stolu, jak jí nějaký pokrm. Popošel jsem o kousek blíže. V té místnosti bylo dosti šero, a proto tomu muži nebylo dobře vidět do tváře. Když jsem ale přišel asi na metr daleko, uvědomil jsem si kdo to je.

Já....