Berlínský zápisník Dora Kaprálová

19. 2. 2013
V sobotu slavila přítelkyně N. narozeniny. Třicet devět let, třicet
devět stupňů. Narozeniny horečky. Sešly se tam nakonec jen ženy
(ale i tak to bylo krásné). Ukrajinská politička Oksana mluvila
s pohnutím o hnutí Femen, které se snaží zdiskreditovat to dobré
z Ukrajiny, a při vzpomínce na naděje Oranžové revoluce se rozplakala.
Čtyřicetiletá Julia s polsko-židovskými kořeny se bláznivě
smála, že Tel Aviv je nejrasističtější místo na světě. Ultralevicová
Berlíňanka Rike s náušnicí v horním rtu mluvila o životě v maringotce
jako o jediné srozumitelné odpovědi na zmatenost dneška.
Všechny jsme byly tak trochu vyšinutě, jeble angažované; ženy
vstupující do místnosti středního věku, a tou místností byl pokoj mé
přítelkyně, co slavila narozeniny… V pokoji květiny, spousta jídla
a vína. (Ani na rozjívené hovory o mužích nedošlo, nebo až v noci,
když se všem jazyky zmotaly…) Jen Chorvatka Jasminka rušila tu
fassbinderovskou atmosféru. Básnivě opilá vzpomínala na strýčka
z Hercegoviny, co postavil dům, v němž nikdo nechtěl bydlet, a tak
strýček do toho velkého prázdného domu v horách nastěhoval šaty
všech příbuzných; od Bosny až po Slovinsko. „Je to dům plný šatů,
dům rodinné historie,“ volala ta čistá duše, ale ostatní ženy měly
spíš na srdcích Femeny, Pussy Riot a etiopské uprchlíky v Tel Avivu.
Pak jsme mluvily o urinoterapii. Jak k tomu došlo, si nevybavím;
ale hovor to byl bezpečný. Vzpomněla jsem si, že prezident Miloš
Zeman pije svou moč, nemá-li po ruce becherovku. Pak mně ale
došlo, že to nebude pravda, že se mi to patrně namíchalo do nějakého
zmateného snu a že žádná z mých přítelkyň Zemana nezná;
ale copak já ho znám? Copak jsem s ním pila moč? Urinoterapie byla
každopádně zábavnějším tématem. Mlčela jsem, popíjela, trochu
se přejídala a myslela na to, že únor má jen dvacet osm dní a za nic
vlastně nemůže.
A dnes mě napadlo, že je to ještě pořád únor, v němž jsem právě
teď měla odjíždět do Korutan natočit rozhovor s rakouským prozaikem
Winklerem. Ale nejedu. Cesta nakonec nevyšla. Proč, to
je fuk. Na únoru je hezké, že si lze spoustu věcí jen představovat.
Cestování třeba. Záznam z nerealizované cesty jsem si před pár dny
skutečně pořídila pro případ, kdyby to nevyšlo. Takže je všechno,
jak má být. V únoru kratičkém a snivě prudkém.