Jan Neruda Povídky malostranské

FIGURKY
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
1877
XIX.
Něco podobně hloupého nepřihodilo se mně jaktěživo!
Šel jsem k příteli Morouskovi na večeři. Bydlí až na konci Smíchova a vzal jsem si u brány drožku. Bavili jsme se výborně pozdě do noci, pak jsem šel zvolna domů. Překrásná noc a v hlavě plno hopkujících myšlének. Málokde, myslím, človíček, jen nějaký ospalý drožkář jel se svou zemdlenou klisnou domů; klisna sotva že nohy vlékla, vůz se drkotal pomalu a monotónní rachocení kol mně bylo skoro příjemné. As dva domy od mého bytu mne vůz předjel, drožkář se nahnul s kozlíku a praví: „Copak si nesednou, mladý pane?“ - Moje drožka! Zapomněl jsem mu zaplatit a jej propustit, a drožkář na mne čekal do noci. - Tři zlatky jsem musil hanebníkovi vyplatit!
Není pochyby - jsem zamilován!

Aby takhle stálo najednou mezi inserty v novinách: „Panu doktoru Krumlovskému a jeho spanilomyslné nevěstě, slečně Otylii -“! U těch chlapů je každá „spanilomyslná“! - Nikdo na světě nesmí mít ani zdání - ač -
Musí být jasno mezi námi!

Pěkný výjev - ještě se zlostí třesu! Žaludek by mohl člověk vyplivnout!
Řinčení šavle venku. Klepání na mé dvéře. „Dále!“ A vejde vojenský poručík - ne nadporučík, jak jsem udiven očekával. Vstávám a tázavě pohlížím na příchozího. Poručík je v plné parádě, s čákem na hlavě. Salutuje.
„Prosím - pan doktor Krumlovský?“
Kývnu.
„Přicházím, od pana nadporučíka Rubackého.“ - Rubacký je ten tlustý nadporučík zdola a od konduktorky. „Čeho si přejete?“
„Pan nadporučík cítí se uražen výrazy, jakých jste užil včera při nějaké rozprávce zde v zahradě o něm samém a o paní konduktorové, které on sobě co přítelkyně své velice váží, a vyslal mne, abych žádal od vás řádného zadostiučinění.“
Sáhl jsem si na čelo a vytřeštil na něho zrak. Rozpomínal jsem se na včerejšek - něco se včera mluvilo, je pravda, něco jsem také řekl já, ale kdyby mne zabil, nevím co.
Poručík čeká klidně na odpověď. Přistupuju blíž, cítím, že se začínám třást. „Prosím“ - zakoktávám se - „to je nějaká mýlka. Kdopak řekl panu nadporučíkovi -“
„Nevím.“
Klepal někdo? Či naslouchala konduktorka oknem mého pokoje? Snad i s nadporučíkem?
„Mluvilo se něco - pamatuju se skutečně - ale jakpak bych já připadl na to, abych něco řekl! Já pana nadporučíka ani neznám - jen tak od vidění -“
„Prosím, do toho všeho mně nic není. Jsem jen vyslán, abych žádal zadostiučinění.“
„Když vás ale ubezpečuju! Copak bych já mohl říci proti panu nadporučíkovi - já si, myslím, pana nadporučíka velice vážím a -“
„Prosím, už jsem řekl - žádám zcela určité odpovědi.“
„No - myslí-li pan nadporučík na základě nějakého klepu, že je mnou uražen - což mně, bůh ví, ani nenapadlo, tedy mu řekněte, prosím, že ho žádám za odpuštění.“
„To nestačí.“
„A co tedy chce? Mám snad zas před těmi lidmi -“
„Pan nadporučík Rubacký žádá zadostiučinění zbraní.“
„Pan nadporučík Rubacký je blázen,“ vyhrknul jsem. „Já jsem se nikdy nebil a nikdy se bíti nebudu!“
„Vyřídím.“ Salutoval a bouch dveřmi.
Ať si jde!
Celý se zlostí třesu! Souboj - neumím šavli vzít do ruky! To tak, já doktor práv - budoucí advokát! Trestní zákon - § 57 vřaďuje souboj mezi zločiny - § § 158-165 mluví o následcích a ty jsou pěkny!
Blázni, z blázince uteklí!
Teď jsem si vysel ke konduktorce, slyšel jsem ji po kuchyni chodit. Rád bych jí věc nějak vylíčil a něco jí řekl. „Jdou domů tloustnout!“ praví vzpurně, obrátí se ke mně zády a jde do svého pokoje. Dobrá, půjdu „domů tloustnout“! Divná pořekadla!

pokračování příště