Berlínský zápisník Dora Kaprálová

19. 3. 2013
Úterý: Nasněžilo, všude bílo. Devítiletá E. minulý týden ztratila
svetr, tenisky, průkazku do školní jídelny, psací pero, pravou rukavici,
kozačky se jí rozpadly; úterní odpoledne ve znamení náprav,
jdeme nakupovat. Po týdenní nepřítomnosti po sobě občas
plaše pokukujeme. Říká mi, že se mnou nerada mluví o špatných
tématech, a špatné téma, to jsou třeba drsní kluci ve třídě. A říká
to najednou tak závažně, mám chuť kousnout ji do ucha. Propadám
na chvíli i kratičkému zoufalství, že roste příliš rychle, aspoň
ji zlehýnka šťouchnu, už zase je tak zasněná; obrací oči v sloup,
mami, co blbneš… Kozačky a tenisky chce koupit jakékoliv, je jí
to vážně jedno, hlavně ať nejsou růžové a ať už tam nemusí být,
v obchoďáku, potřebuje přece kreslit svůj komiks o kanibalech,
z nakupování je upřímně zpruzená. Klidnější jsme až u švestkového
koláče v turecké pekárně, občas prohodíme něco o lidech, co stojí
ve frontě. Ti lidé mluví turecky, polsky a ten další jazyk nedokážeme
rozpoznat, esperanto snad? E. říká, že má s Wang Li svůj vlastní
jazyk, a to přece k životu stačí; k čemu nějaké pošahané esperanto.
Pak zase mlčky jíme a E. znovu začíná, znovu se rozjíždí: „K čemu
ty nákupy, mami, no k čemu, proč raději lidi nemalují doma pod
lampičkou kanibaly,“ prudí dál. Říkám a zvyšuji už trochu hlas, že
ti lidé pak doma nakoupené zboží jistě ihned sežerou, protože jsou
nenasytní, tak jako my doma sežereme ty její nové tenisky, kozačky,
rukavice, svetr, abychom si zase mohly brzy udělat hezké společné
odpoledne v obchoďáku. A teď už se obě smějeme, no konečně, E.
melancholie je dočasně pryč.
Středa: Sníh, a tak jdu s malou F. sáňkovat do Görlitzer Parku.
E. má dnes aikido (ovšem zapomene si peníze, tak ji mistr posílá
zpátky domů, o tom však my, závodnice na saních, nemáme tušení).
V odpoledním parku prudce zasvítí slunce, iluze jarních hor, svět
jakoby nachystán k tání, jen ten mráz vše brzdí. Tvář natáčím
k paprskům, i černošští dealeři v bílém parku mají dnes pod
afročepičkami naraženy sluneční brýle a hulákají o poznání hlasitěji;
možná že jsme v poušti, napadá mě blábolivě, když líně kloužeme
po zmrzlém kopci dolů. A sjíždíme z toho jediného vrcholku přímo
k amfiteátru. Tam a zase zpátky. Tam a zase zpátky. Na kandelábru
posedává partička zhulenců, zpívají Dylana a F. se ptá: „Proč je,
mami, kytara?“ „To je tak složité vysvětlit,“ říkám jí s pohledem na
zhulence. „A proč ty seš tak složitá?“ ptá se zase malá F., zatímco
čahoun hraje Just a perfect day. A má recht, čahoun i má malá F.
Čtvrtek: F. má horečku. To asi to dlouhé, radostné sáňkování
v mrazivém odpoledni v Görlitzer Parku. I tak to stálo za to, říkám
si nejistě a F. ukazuje v tom nejošklivějším dětském časopise, co
všechno jí mám koupit – barbínu, klouzačku, plastikovou postýlku
pro panenky; no ano, všechno ti koupím, to víš (a nejradši
v obchoďáku s E.). Po obědě hrajeme z dlouhé chvíle F. oblíbenou
hru: Seš brambora, seš lampa, seš housenka, seš nůžky. F. vyhrává,
protože po chvíli zvolá: „Seš prstýnek blázna.“ Nic lepšího mě
pochopitelně nenapadá. Vzdávám se – jsem prstýnkem blázna, hurá,
sláva, polní tráva. Prstýnkem blázna jsem.
Pátek: F. nemá horečku a chce dnes koupit v nejošklivějším
z ošklivých dětských časopisů úplně, ale opravdu úplně všechno,
rozhodně i jedovatě zelený traktor s motorkem a umělohmotnou
vrtačku na baterky! Čtu si Gaovu Bibli osamělého člověka a raduji
se z jeho ctnosti nic nemít a nic nechtít.
Sobota: Odpolední krátké kafe v klubu Szimpla s Maďarkou
Zsofi; píše mi ale, že nepřijde, a já už jsem venku z bytu, už jsem
všem doma zamávala, tak co s tím, co s volnou hodinou… Pokračuji
rychlou chůzí a vyhledávám nehostinná místa, bazary s auty,
benzinky a opuštěné plochy továren; jako bych zatoužila ocitnout
se přímo v centru brněnských Zábrdovic a pokračovat na Starou
Osadu, která navzdory názvu představuje socialistické mraveniště
prázdných, periferních ploch. Jako bych se dnes s Berlínem vítala
a současně loučila. Ale já se vlastně s tímto městem stále jen vítám
a loučím, jinak tu žít nedokážu. Jen v permanentní slavnosti lásky
a nenávisti.
Neděle: Mezi třetí a šestou hodinou ranní, zatímco tvrdě spím,
mi přišly dva krátké maily s fotografiemi diskotéky ve městě Graz,
jejichž autorem je trochu zvláštní Rakušák, co ho sotva znám. Píše,
že tanec je osvobozující, no ano, to i spánek, říkám si spokojeně.
Odepisuji mu ve vší slušnosti, že si vážím možnosti stát se jeho
nočním deníkem. Můj muž zatím žertuje v kuchyni, odpovím mu, že
vtipkovat se takto naučil v osmnácti ve zlínském skladě s nábytkem
a od té doby se nijak neposunul. Vidím vnitroblok berlínského dvora
a vidím současně Brno, náš poslední brněnský byt… A posunula
jsem se já? – ptá se vyzývavě z kuchyně. Samozřejmě. V pěti letech
jsem se nechala zavřít o tři roky starším chlapečkem do peřináče
s mrtvou myší, jen aby mě políbil. V sedmi letech jsem přeplavala
celý bazén pod vodou, jen abych mohla nocovat ve stanu se stejně
starým chlapcem, a o rok později jsem skočila na lyžích z velkého
můstku, protože když to udělám, dá mi Švarc ze 7. B francouzák.
A teď už na to na všechno, víš, tak nějak trochu seru, uvař si, miláčku,
to kafe sám.
„Nejsem nafouknutá, jsem skromná,“ zavolá malá F. a buší paličkou
do skla poličky. „Nafouknutá žába nejsi?“ ptám se roztržitě,
a teprve pak si uvědomuji, že holčička demoluje nábytek. „Přestaň,“
zvolám, avšak slabě, neboť mě nebaví být přísnou vychovatelkou,
matkou pluku, nedej bože ženou, co má život pod kontrolou. Nene.
Dítě i tak přestává po chvíli bušit, nic se nerozbilo a já se zachumlám
na pět minut do peřin. Pojď za mnou na chvíli, lákám ji. Takový
nedělní svět mám vcelku ráda. Takový zabydlený, peřinový svět.