Jan Neruda Povídky malostranské

FIGURKY
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
1877
XXXIV.
Jsem návštěvou u přítele Morouska na Smíchově. Za prvé: doma bych to nevydržel. Za druhé: Morousek je výtečný šermíř, prával se jako buldok, může mne honem ještě něčemu naučit.
Morousek je nepříjemný člověk. Svěřil jsem se mu a - on se mi směje. Někteří lidé nedovedou o ničem na světě přemýšlet opravdově! Žádám ho, aby mně ledacos ukázal, co by mně prospět mohlo. Tvrdí, že za tak krátkou dobu se nenaučím ničemu. „Oho!“ pravím pohněván. - „No tak uvidíš!“
Vzal špadóny, dal na mne škrabošku a přikrývku a postavil mne. Takhle! - teď takhle! - ne takhle! - pozor na konec špadónu! - tak - a můj špadón leží na zemi. „Musíš zbraň pevněj držet,“ a směje se. - „Když je špadón těžký.“ - „Šavle nebude mnohem lehčí - no, znovu!“ - Za chvilku jsem zemdlen, jako bych byl kovadlinu jednou rukou zdvihal. Kostnatému, vysokému Morouskovi je arci hej! „Odpočiň si trochu,“ a směje se zas. Pamatuju se, že býval Morousek mnohem příjemnější, než je, a sděluju mu to. „Mluví z tebe tréma,“ míní. - „Oho, já nemám pražádného strachu - na mou čest ne!“ - „No tak začněm znovu!“ Za chvilku jsem už ale zase zemdlen. „Nesmíme to přehnat,“ míní Morousek, „nemohl bys zítra ráno ani rukou hnout. Zůstaneš u mne na oběd a na svačinu, a budem se občas ještě cvičit, ale zcela málo.“ Byl bych beztoho neodešel. Jeho žena se na nás dívá, myslí, že si hrajem, a směje se. U těch lidí je smích za grešli!
Krátce před obědem se mne Morousek ptá, je-li Rubacký dobrý šermíř. Nevím. „Není nic platno, musíš se naučit rychlému, překvapujícímu útoku - buď a nebo!“ Strká mne zas do přikrývky, lezu do ní jaksi nerád.
Krásná věc, ten rychlý, překvapující útok! Nemohu jej svést, pořád je útok málo rychlý a pranic prý nepřekvapuje. Mohu já za to? „K obědu!“ volá Morousková a já jsem rád.
Ale sotva že lžíci držím. A ruka se třese a rozlívám polívku. Morousek se směje. Počkej jen, až budeš zítra stát nad rozsekaným přítelem! Skoro si přeju, abych byl hodně rozsekán, tak rozsekán, že by Morousek plakat musel!
Ještě mne za odpůldne dvakrát donutil k šermu. Sekám do vzduchu a do Morouska jako šílený, pak se převalím v škrabošce a pokrývce na zem a nechci ani vstát. „Jen vstaň, teď se natřeš kořalkou!“ Natru se kořalkou a smrdím tak, že Morousková sebere své vyšívání a jde si sednout na druhý konec zahrady. Utekl bych sám před sebou!
Jdu pozdě navečer domů. Strašná bolest v loktech a v kolenou. Cožpak jsem šermoval také nohama?