Berlínský zápisník Dora Kaprálová

16. 4. 2013
Pátek
Za dvě hodiny začíná v Praze pohřeb tety Z., na který nejedu.
Přesto jsem od rána spíš tam než tady. Za chvíli zavolám Berlíňanu
Wernerovi, válečnému, předmanželskému dítěti tetina muže Ády.
W. se narodil v Ženských domovech na Smíchově, v květnu 1945.
Jako nemluvně byl s německou maminkou odsunut, česky nemluví,
svého dnes mrtvého tatínka Ádu potkal poprvé a naposledy
v šestačtyřiceti letech a zbožňuje ho. Jsem si jistá, že na pohřeb své
nevlastní maminky neodjel, bude v rozpacích, když mu zavolám,
a já mu přesto zavolám. Nenapíšu ale, o čem jsme si povídali, o čem
bychom si mohli po telefonu povídat? Bude to hovor jistě křehký,
opatrný, zdánlivě berlínsky veselý, plný gramatických chyb.
U snídaně malá F. vyprávěla vzrušující příběh. Končil extatickým
výkřikem: „A zmrzlina se tam, v dětské kavárně, jí bílou lžičkou
z plastiku.“ Mít srdce čtyřletého musí být punk s prvky barokní hudby.
A to mi připomíná, že v úterý večer jsem byla v Spreewaldbadu,
a protože tam krátce před mým příchodem ve velkém bazénu
plavalo h-vno, byl veřejnosti uzavřen, plavci zděšeně opustili areál,
takže jsem plavala ve zcela prázdném dětském bazénku vlevo od
místa nehody, za levno a šťastně, jako bych byla čtyřletou.
Teď však něco skutečně k pobavení. V B. (tom konečném) mi minulý
týden daroval knihkupec M. Ž. balíček starých Tvarů a A-dvojek.
Jaký to dar pro dobrovolnou emigrantku! Hltavě je v Berlíně čítávám
po nocích, ze všech Tvarů mě navzdory poučnému, hlubokému eseji
o poezii z pera Petra Krále nadchnul vlastně jen starý známý básník
Mnoháček Zgublačenko, zejména jeho báseň Autistický vtip:
Průvodčí vejde do vagónu a říká:
„Dobrý den, kontrola jízdenek!“
Cestující autista však slyší:
„Dobrý den, kontrola. Jí Zdenek?“
Proto průvodčímu odpoví:
„Jestli jí Zdenek, to nevím,
ale já už jsem jedl.“
A pak mě ve Tvaru potěšily všechny texty z rubriky Haló, tady
čistička, co je napsal Patrik Linhart, trubadúrský cvikýř z Duchcova,
co popisuje svět tak nějak zvostra, lovely, že se často tiše směji
a dostanu chuť třeba i na kubánský rum.
Slíbila jsem, že nenapíšu, o čem jsme si povídali s Wernerem, ale
napíšu, je to totiž zcela prosté. Jeho telefon byl obsazený, a mně se
ulevilo. Protože bývám občas i z podstaty malou, zavalitou malířkou
z provizorního suterénního bytu. Tetička má dnes pohřeb a ano,
já maluji tímto textem obraz, v němž žiji tady i tam, v Berlíně i na
pražském pohřbu, dnes, kdy ve městě B. tak po vojensky,
braniborsko-prušácky prší, kapky jsou symetrické, přísné, kaluže se
poslušně plní a ano, já se dokonce na ty kapky usmívám, jako bych
byla mosaznou klikou.