Jan Neruda Povídky malostranské

FIGURKY
Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta
1877
XXXVII.
Vylít jsem přes schody do dvora, dvorem do kasárního průjezdu, vraty ven - poskočil jsem si - je mně jako do radostného pláče, a vskutku oči zavlhly - zrovna jako bych byl z tmavého sklepení vyšel náhle do slunečního jasu! škubnu sebou vpravo, vlevo - nevím, kam chci. -
„Krumlovský - no?“
Morousek! Nebohý Morousek! Padnul jsem mu kolem krku, několik slz mně vyhrklo přes tvář. Ale nemohu mluvit. „No - budeš se bít?“ - „Už je po všem!“- „Zaplať pánbůh! Ale pusť mne, rozmačkáš mi ruku.“ Pozoruju, že držím jeho ruku jako v šroubu - ještě jedno stisknutí!
„Vlezme zde do drožky - najal jsem ji. Už jsi snídal?“ - „Snídal? - Ne, nesnídal.“ - „Tedy zajedem do vinárny.“- „Ano - ne! Napřed domů, pak do vinárny.“ Otylie musí zvědít, že jsem vyšel zdráv.
Vstoupíme do vozu. Žvatlám jako malé dítě a pořád se směju. Pánbůh ví, co všechno žvatlám! A ani nepozoruju, že jsme už před domem. Tančím přes schody, mluvím až neslušně hlasitě, aby mne bylo po celém domě slyšet.
Konduktorka utekla před námi z kuchyně do pokoje. Divíš se! Počkej, ty se teprv podivíš!
Domov mne přivádí k sobě. „Ale zdalipak víš, žes mně vlastně nepověděl posud pranic?“ praví Morousek, zapaluje si doutník a natahuje se na pohovku.
Ano, je pravda, já nepověděl posud vlastně pranic. Musím se sebrat trochu do chladnosti.

Čekali na mne dva už u vchodu do kasáren. Vedli mne přes dvůr, dolů přes schody a do zahradního salonu. Zde čekal nadporučík a lékař. Druhý z obou důstojníků, kteří mne od vrat byli sprovázeli, představil se mně co můj sekundant. Pravil mně, že je vše v nejspravedlivějším pořádku a zbraně navlas stejné. Myslím, že jsem se uklonil. Tu přistoupil ke mně známý mně poručík, sekundant nadporučíkův, a pravil: „Pánové nemají, pokud vím, žádné zvlášť osobní trpkosti proti sobě - souboj se stane - ale navrhuju: jen do první krve. Chcete tak, pane?“ - „Dobře,“ pravím. „Dobře,“ praví nadporučík a svlíká svrchní šat. Svlíkám se také.
Dali mně šavli, postavili jsme se a křižovali zbraň, jaks mi to včera ukázal. A tu to do mne vjelo. „Rychlý - překvapující útok“ - v hlavě mně zahučel vodopád, před očima se mně dělaly mžitky - vtom vzkřikli oba sekundanti „Dost!“ a vskočili se šavlemi mezi nás. Mimovolně jsem ustoup o krok nazpět a vidím, že se soupeři mému řine s tváře krev. Mně se zdá, že jsem salutoval šavlí jako důstojník - ano, salutoval jsem a odevzdal jsem ji s poklonou svému sekundantovi. Vážně jsem se zas oblíkal a slyším mezitím, jak lékař praví: „Jen lehýnké poranění!“ A pak jsem se poroučel. Při odchodu slyšel jsem ještě za sebou: „Po čertech divoký chlap!“ - Poslouchej, já bych se teď pral s celým světem! A nic, pranic se neprozradí! Lehýnké poranění - čestné slovo - nikdo ani nemukne. A to mám tobě co děkovat, příteli miloučký!
Morousek se směje. „No - buď není dobrým šermířem, nebo jsi ho náhodou skutečně překvapil. Ostatně, dost statně jsi se mně napoprvé držel!“
Cítím se jaksi hrdinou. Přecházím pádnými kroky sem tam a teď se stavím před zrcadlo. Dívám se na sebe, chci se pousmát, ale úsměv vypadá blbě.
Morousek vstává. „Ale už mám velký hlad, teď pojďme do vinárny!“ Ku podivu, já ještě nemám hladu! „Tys také ještě nesnídal?“ ptám se. - „Kdypak?“
Teď mně teprv napadá, jak ušlechtilou starostlivost dokázal Morousek. „Kde jsi dostal tak časně drožku?“ - „Objednal jsem si ji hned včera v poledne, když jsi byl u mne.“
„Zlatý, zlaťounký Morousku!“ a už mu visím na krku. Měl co dělat, aby mne setřás. Já mám někdy ukrutnou sílu.

pokračování příště