Berlínský zápisník Dora Kaprálová

10. 9. 2013
Jela jsem s F. na konec světa. Tam se dojede tak, že se po vydatném
obědě sedne před domem na kolo, F. vyskočí na sedačku. Pak se
vyrazí.
Takovou cestu je rozumné naplánovat si v zářijovou sobotu babího
léta, která září klidným odevzdaným smutkem a bezstarostným
veselím, že něco ještě trvá, i když se přesně neví co, ani jak dlouho to
trvat bude.
V takové slavnostní náladě jsme dojely na stanici Ostkreuz. Před
námi na nástupišti staříček s rozvázanou tkaničkou. Chce si ji zavázat,
ale jak se pomaloučku důstojně shýbá k zemi, spadne mu na peron
šedý mohérový svetr. Stařík svetr rozvážným pohybem ze země
zvedá.
Nemohu od něj odtrhnout oči, v jeho gestu je něco posvátného
a současně bezmocného. Když svetr znovu pečlivě složí, přehodí si
ho kolem krku a sklání se opět k zemi, zase mu spadne. Opírám kolo
o sloup a natahuji se po svetru. Stařec náhle procitá, prudce se
prohne v zádech a pleskne mě žilnatou dlaní zostra přes ruku, jako
bych byla zlodějkou. Hlouček indických turistů kolem nás vytvoří
rituální kruh, hulákají a potí se; horké poledne na rušném nádraží
ve městě B.
Už vím. Cesta na konec světa nesmí být lemovaná dobrými úmysly.
Kam vyrazíme? ptám se F. v jedoucím S-Bahnu, abych zaplašila
vzpomínku na svetr: Grunewald? Nikolassee? Schlachtensee? Nebo
snad Wannsee, kde končí v jezeře Hitlerova dálnice? Na hovorech
se čtyřletou je nejkrásnější, že vždycky se vším radostně souhlasí,
v očích vzrušení. Zvlášť když se u plánování cucají ovocné bonbony.
Míjíme Alexanderplatz a žena, která se vedle nás dosud jen tiše
objímala s letargickým milencem, vysloví zřetelně česky: „Tady je
místo, sedněte si.“ Očekává nejspíš, že se teď začneme divit. Já se
však ovládnu a nedivím se. Je to pošetilé a taky nehorázné. Ležérně
jí poděkuju, a dál jedeme mlčky, ačkoliv nám přímo visí na rtech…
Jenže na konec světa by se mělo cestovat ve velebném tichu. Žádné
zbytečné hovory, žádné falešné teplíčko mezilidských vztahů. Šikmo
naproti čte neupravený rastafarián izolepou olepenou knihu. Když
smrká, obrací ji naším směrem; arabská písmena se rozeběhnou
vagonem. Vystupuje v Zoologischer Garten.
(Jde šířit víru mezi slony.)
My nakonec vystoupíme v Grunewaldu. Tam, kde Kafka s Felicí
před sto lety, třeba, možná… Máme namířeno k Teufelssee. Nevím
přesně, co mě k čertovu jezeru táhne. Snad že se k němu jede
borovicovým lesem kolem největších písečných dun ve střední
Evropě. To jezero je však, a na to vždycky zapomínám, vyhlášenou
nudapláží západoberlínských osmašedesátníků.
Nahá těla důchodců a mezi nimi na dekách několik párů v plavkách,
většinou s malými dětmi. Takhle nějak musela vypadat antika
před zánikem. Staří naháči halí své unavené duše nahotou a my
v plavkách duše odhalujeme, neboť jsme ještě plni úzkosti o osud
našich těl. Hnáni svobodnou vůlí k cudnosti svlékáme naše nitra,
zatímco nahatí osmdesátníci maskují marnost života hanbatou
tělesnou schránkou, která je ve své sešlosti natolik smělá, až mé
srdce zaplesá, že se octlo konečně v rajském světě beze jména.
Blankytné nebe tady, u jezera Teufelssee, křižuje letadlo. Stříkáme
po sobě v jezeře, já a malá F.; chodíme nízkou vodou a zpíváme
kolo kolo mlýnské, nikdo nám nerozumí a je to tak v pořádku. Pak
ležíme v písečné pláži těsně u vody. Několik v jezeře plovoucích
hlaviček s povykem míjí zmlklé kačeny. V ostrém odpoledním slunci
nad námi proletí bělásek. F. řekne: „Budeme si hrát, že seš lodička.“
A skočí na mě. Vidím teď rozmazaně běláska, jak vrazil do čáry od
letadla, jak letí v jeho trase, F. tělíčko na mých zapřených nohách
a na rukou; držím ji nad sebou, dokud bělásek nezmizí.
V ten okamžik se nám do výhledu postaví dva nazí dědečkové.
Jeden se v hovoru dotýká toho druhého, skoro hluchého, ramenem,
vyslovuje dokola slovo „skutečnost“, a víc mu není rozumět. Jsou
starci a současně chlapečci, nazí v písku mudrují, jako by zapomněli,
že chtěli původně plavat.
Odcházíme na nanuka do nedaleké farmy. To už se odpolední
stíny prodlužují, jdeme bosé písečnou stezkou, ruku v ruce, slastně
znavené. Po nanuku chceme zdolat hranici světa. Dojet až tam, kam
jsme se dosud neodvážily. Přes borovicový les k jezeru Wannsee, za
nímž už není nic, jak se zdá. Ale F. po pětikilometrové jízdě ztichlým
lesem těsně před cílem usíná. Opírám kolo u studánky a myslím
bůhví na co. Za chvíli se sedačka probere k životu, F. z ní čistým
hláskem zazpívá svůj kóan: „Kdybyste mě neměli, tak byste mě
neměli.“
„Možná že tam, kde leží konec světa, je jeho pravý začátek,“
zamumlám vděčně v odpověď a jedeme zas zpátky, pusy pořád od
nanuků. F. ručička za jízdy v mé levé dlani; naše kolo je útulným
pojízdným domovem v lese dlouhých hebkých stínů. Šeří se. Měkké
slunce v zádech, jedeme stále na východ. Znovu míjíme Teufelssee.
V přátelském hovoru tam dál postávají nahá moučná batolata
s šedými vousy a zbytky vlasů. Dědečkové z písečné pláže. Jeden se
teď ústy velebně dotýká pravého ucha nahluchlého.
Se životem jsou myslím oba spokojeni. Tak jako my.
Jako by si v tak slavnostní okamžik babího léta nikdo nechtěl
připustit, že nás to jednou všechny čeká.
Že se to nedá zastavit.