Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům

Můj povedený tatínek mě jednou vzal pokládat šňůry. Vypracoval
skvělý a hlavně smělý plán, jak zaručeně dostaneme úhoře. Položíme
šňůry do tahu pod Palouk do větší hloubky. Naklademe návnadu
do míst, kudy úhoři potáhnou proti proudu, a naservírujeme jim
podle tatínka takovou hostinu, že se jí neubrání. Úhořů budeme mít
tolik, že je dáme k řezníkovi vyudit. Tatínek mi řekl:
„Uzení úhoři jsou ze všeho nejlepší. Ty můžeš jíst celý rok.“
Tatínek také říkal, že musíme počkat na vhodnou dobu. Až zmizí
měsíc a zatáhne se obloha a hvězdy budou spát. A také až se trochu
zdvihne a případně zakalí řeka, až bude malý zákalek.
Zatím jsme konali horečné přípravy. Rozstříhali jsme dvě fungl
nové šňůry na prádlo a brousili pilníkem hroty háčků, aby správně
vnikly do úhořích tlamiček. Opatřovali jsme návnadu. Zašli jsme na
potok a nachytali překrásné rybičky, střevle potoční. Samci těchto
rybiček měli krvavě červené pysky a na těle jim hrála smaragdová
zeleň a sametová čerň. Vypadali jak rybičky z akvária. Vycházeli
jsme z toho, že předložíme úhořům něco extra unikum, co se v řece
nenalézá. Tatínek dokonce prohlásil, že se z toho úhoři podělají.
V Luhu jsme strejdovi Proškovi zničili rýčem málem celou zahrádku,
abychom našli pár rousnic. Ale byli jsme perfektně připraveni a
vybaveni.
Začalo hustě a vydatně pršet a můj tatínek si mnul ruce. Dešťová
voda se na polích a lukách zakalila a nesla s sebou do řeky utopené
rousnice, zmáčené koníky a nabobtnalé mšice. Ve vodě už čekaly
ryby a cpaly si břicha. Objevil se zákalek, podle břehů tekly první
tmavé vody. Na přívoz přišla tehdy nějaká návštěva, hřála se
promoklá u kamen, tatínek před nimi nechtěl mluvit a jenom na mě
občas mrkal, že nastává ta pravá doba.
Za šera jsme se vytratili. Na nohou gumáky, na sobě gumové
pláště a v srdcích naději. Šli jsme proti vodě, desítku metrů nad
řekou po pěšince, která se hodila spíš pro kamzíky než pro lidi.
Nevím, jak dlouho jsme šli, ale bylo to strašný. Kluzké kameny a
Hluboké srázy, větve šlehající do obličeje a padající déšť. Postupně
jsem dostával zlost na tatínka, který se občas otočil a zamumlal něco
jako:
„To je ten pravý čas.“
Na Palouk je daleko i za bílého dne, to vám každý z Luhu potvrdí,
i Vlkovic, i Pavlíčkovic. Nechápal jsem, proč jsme nepoložili šňůry
rovnou u přívozu, když k řece v takovém nečase nikdo nepáchne.
To tatínek, přál si mít ty hlubší a tažné vody.
Po dlouhé době jsme stanuli na Palouku. Tatínek položil řízkovničku
se střevlemi a vyndal z batohu šňůru. Obrátil se na mě
a zase řekl:
„Krásná noc. Naservírujem jim to, že se z toho podělaj.“
Chytl ho ten pravý pytlácký zápal a vášeň. Napichoval střídavě
návnady. Jednu rousnici, jednu rybičku, jednu rousnici. Nedíval se
po mně, co dělám, nebral mě na vědomí. Stál jsem a třásl se zimou,
všichni úhoři mi mohli být ukradení. Natož ti uzení. Skončil akci
a přikázal mi:
„Svlíkni se!“
Svlékl jsem se a ohlížel se po řece. V okrajcích a odlesku měsíčního
světla jsem viděl, jak stoupá. Jak se stvoly trávy koupají
a klesají do vody, jak se stébla ohýbají, kývají a směřují dolů po
proudu. Sundával jsem si kalhoty a tiše jsem řekl:
„Tatínku, ta řeka stoupá.“
Nevím, jestli mě slyšel, ale vůbec na má slova nereagoval. Stál
jsem na břehu v tom stavu, v jakém mě moje maminka přivedla
na svět, a bůhvíproč jsem si přikrýval přirození. Tatínek povídal:
„Vezmi tu šňůru a jdi s ní do řeky. Až bude napnutá, tak pusť kámen.“
Pořád jsem stál. Zaslechl jsem, jak uprostřed řeka hučí. Dostal
jsem strach. Stál jsem jak mezek, kterého nutí jít tam, kam se mu
vůbec nechce. Ale neměl jsem sílu říci, že tam nepůjdu. Tatínek řekl:
„Jdi a neboj se. Jsi můj syn. Jsi přece po mně.“
Vzal jsem kámen a podíval jsem se po něm. Zřejmě měl už taky
strach, ale bylo mu líto těch ztracených investic. Vždyť jsme těžce
chytali střevle, zahrádku jsme málem zničili a rozstříhali jsme dvě
prádelní šňůry. Mluvil pořád o úhořích a nechtěl to vzdát. Hlavně
si nechtěl připustit, že jsme k té řece přišli pozdě, když už voda
stoupla.
Vkročil jsem do řeky. První pocit nebyl zlý. Voda mě lechtala do
lýtek a potom do kolen. Jemně proudila podle břehu a pospíchala
do větších proudů. Když mi vystoupila k boku, uvědomil jsem si,
jak proud sílí. Musel jsem stále víc zaklesávat nohy mezi kameny
a stavět se proti vodě. A přitom jsem držel veliký kámen s ochablou,
prověšenou šňůrou. Viděl jsem ještě na břehu tatínkovu siluetu
a slyšel jsem, jak mě voláním povzbuzuje, jako když jsem hrával
fotbal a později hokej. Ale bylo to houby platný, cítil jsem se sám
a opuštěný. Voda mi sahala k pupku a pak k prsům a chtěla mě
odtrhnout ode dna. A on křičel:
„Jdi dál! Už to bude!“
Ohlédl jsem se a už jsem ho neviděl. Splynul se stromy a s břehem.
Jakým právem mě do toho žene, když sám neumí plavat? To
mi řekla maminka, když jsem se ptal, proč se s námi nikdy tatínek
nekoupe. To úhoři mu zaslepili oči, že chce, abych šel dál.
Řeka mi sahala až k ramenům. A pak mi byla až po krk. Cítil jsem
její sílu. To už nebyla ta včerejší řeka. To byla jiná řeka. Zabijácká.
Zmocnil se mě její proud a její vlny se mnou smýkaly a řvaly, proč
jsem sem přišel a že jsem drzý. Zmohl jsem se na výkřik:
„Tatínku!“
Voda mi vnikla do úst, ztrácel jsem půdu pod nohama. Věděl
jsem, že nesmím pustit tu šňůru, protože by se mě řeka zmocnila
a roztrhala dole na kamenech a proudech. Odpoutal jsem kámen
od šňůry a pustil ho ke dnu. Držel jsem se křečovitě provazu a cítil
jsem, jak mě něco docela pomalu táhne ku břehu. Tatínek mě přitáhl
až do mělké vody. Byl jsem největší tvor, jakého měl v životě
na šňůře anebo na udici.
Potácel jsem se pod křoví, abych si ulevil od strachu a od studené
vody. Slyšel jsem ho, jak balí šňůru, sundává rybičky a vyklízí pole
a brumlá:
„Mý rybičky zlatý. To nebyla tak docela správná noc. Ale příště
jim to naservírujem, až se podělaj.“
Seděl jsem na bobku a myslel jsem na to, že dnes jsme se zatím
podělali my.
Asi to bylo tím, že úhořům přišla na pomoc jejich matka – řeka.