Berlínský zápisník Dora Kaprálová

5. 11. 2013
Ta malinká asijská žena přijela na nádraží na kole; pozorovala jsem
ji nejdřív z ptačí perspektivy. Viděla jsem, jak obřadně v dešti z kola
sesedá, jak se rozhlíží, jak kolo zamyká k zábradlí a jak jí dvakrát po
sobě padá na zem veliká kožená brašna přes rameno. Seděla jsem
v patrové kavárně Vipiano. Čekala jsem na svou polskou přítelkyni
L., jedoucí přes Berlín do Hannoveru.
Sedla si šikmo k vedlejšímu stolu, ta malinká Číňanka odněkud
z jihu. Z batohu vytáhla notebook a pečlivě složená skripta. Prohlížela
si webové stránky o mravencích, stále se ale rozhlížela.
Mravenci na obrazovce monitoru byli barevní, groteskně zvětšení,
děsiví. I pohled z okna kavárny připomínal mraveniště, podivně
vyprázdněné mraveniště. Zaměnitelný, mramorově chladný prostor
anonymních chodců s kufry, taxikářů, betonové zástavby vedoucí
až ke Sprévě.
L. konečně přišla. Slušelo jí to. Vyprávěla mi o dětech. Žena odnaproti
si dál četla o mravencích. Pak do místnosti vstoupil germánsky
vysoký hubený padesátník v obleku a pestrobarevném šátku.
Sundal si zamžené brýle, posadil se k Číňance. Ti dva se formálně
přivítali, mladá žena, dost možná ještě dívka, zneklidněla. „Ten
chlap má tvář upíra,“ zašeptala po chvíli L. Zasmály jsme se. L. mi
pak znovu vyprávěla o dětech a o nějaké knížce, nešlo ale nevnímat,
že kromě našeho rozhovoru se setkáváme ještě s tou tajemnou
dvojicí, mimoběžně, zato výrazně; nešlo totiž přeslechnout, jak se
ti dva baví o mravencích a o jiné havěti, jak se ta mladá žena snaží
muži nešikovně, se stále vzrůstající panikou vysvětlit nějakou
vědeckou poučku ze života hmyzu, jak plna studu přechází z němčiny
zpátky do angličtiny, hledá výrazy a váhá a muž ji trpělivě a pobaveně
nabádá, ne, musíš německy, Du bist jetzt in Deutschland, du
musst es schaffen, bitte. Ani ta výjimečně nevědomá krutost v hlase
muže nešla přeslechnout! Žena se dál pokoušela něco vyslovit, ze
zoufalství se usmála; napětí povolilo. V tom okamžiku hubený obr
prudce vstal, objal malinkou Číňanku a zmlkli. Objímali se divoce
a majestátně, vzlykavě, vyprávěla jsem L. dál nějaký příběh, snad
společnou vzpomínku na léto, ale L. mě nevnímala, ani já jsem
nevnímala, co jí vlastně vyprávím. Ti dva se teď zcela bezostyšně
líbali, snažili se od sebe snad i odlepit, zaplatit a jít, Číňance spadla
na zem skripta s obrázky hmyzu, muži spadly brýle, žena ze stolu
smetla sklenici s kolou. Z ptačí perspektivy jsme oknem kavárny
pozorovaly levitující cestující s kurfy a celou tu vyprázdněnou,
nikým neobydlenou scenérii věčných odjezdů a návratů. Žena
mezi polibky promluvila občas čínsky, muž jí něco bezmocně zašeptal,
snad ji chtěl utěšit, rozumět mu v tuhle chvíli nebylo. L. stále
dokola rozpačitě opakovala: „No a jinak? Co práce, život a tak?“ Na
žádnou z těch otázek jsem jí nedokázala odpovědět a myslím, že ani
o žádnou odpověď nestála. Nebe bylo kovově šedé.
Když jsem za půl hodiny doprovodila L. k vlaku a vracela se
vyčerpaně domů, potkala jsem v nádražní hale zase ty dva. Ona
měla kolem krku mužův pestrobarevný šátek, sahala mu sotva po
prsa, on držel její brašnu, jeho obří nohy se i zdálky trochu třásly.
Zřejmě se loučili. Nesmyslně, dost nešikovně stáli vedle jezdicích
schodů. Nestáli, trčeli. Jako nějací náměsíční mravenečci. Mimo
sebe a jakoby už dávno mimo tento svět.