Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Palamidy

Byl jsem zase u moře, tentokrát na spodku Evropy. U moře, kterému
se říká bůhvíproč Černé, přestože je modré jako většina moří. Už
jsem se oženil s Věrou, která byla pěkná, měla tělo jako manekýna
a já ji měl rád. Dala mi syna, z kterého bude rybář. V tom synovi jsem
se nemýlil. Na Věře bylo nejkrásnější, že jedla ráda ryby v denní
i noční čas. To je vůbec největší štěstí, co může rybáře potkat. Žena
mu nenadává, že je pořád u vody, a naopak ho budí, aby nelenil
a ráno vstal. A místo fuseklí a kapesníků mi na Vánoce dávala třpytky
a háčky, na které se nedalo chytat, protože tomu nerozuměla.
A tak jsme spolu lítli k Černému moři přes hory a doly letadýlkem,
které bylo na spadnutí, zvlášť když zafoukal vítr a zabouřkovalo
moře.
Na Modrém pobřeží jsme se měli krásně. Měli jsme pokojík a ten
měl celou jednu stěnu ze skla a tou stěnou byl vidět čtverec moře.
Četli jsme si krásné povídky od Karla Čapka a Antona Pavloviče
Čechova, a když nás unavily postavy z těch povídek, seběhli jsme
z mramorových schodů a skočili do vln. Plaval jsem tehdy vždycky
daleko, až tam, kde končily teritoriální vody. Vplul jsem vždycky do
vlny, podplaval ji, a objevil se na druhé straně. Pod sebou jsem cítil
velikou hloubku, dostával jsem strach, ale překonával jsem ho. Cítil
jsem se volný jako ryba. Na břehu mě pozorovali dalekohledy plavčíci,
námořníci a rybáři Asen, Jakim a Vaska. Dali na vodu motorový
člun, dohonili mě, vždycky mně vynadali a já jim musel koupit večer
v hospůdce u Akima flašku. Nikdy mě nenechali plavat tak daleko,
až bych nemohl a klesl ke dnu.
Tři neděle mi ti šašci slibovali, že mě vezmou na dravé ryby daleko
do moře. Tři neděle utekly a my měli zítra letět zase domů tím
letadýlkem, co jen taktak přelétlo Transylvánské Alpy.
Ten den jsme prožili krásně, jako by se už nikdy neměl opakovat.
Koupali jsme se s Věrou ve slaném moři a pak jsme se sprchovali
ve sladké vodě. Já jsem chytal u pobřeží na kousky hovězího masa
třícentimetrové okounky a dával jsem je na hraní dětem do lahví.
A večer jsme poslouchali cikády, jak dělají dzz-dzz-dzz, a šli jsme
krást na pobřeží mandle přímo ze stromu, na který nás tenkrát
vysazoval jeden policista.
Večer jsme šli tančit k Akimovi na pozvání našich rybářů. Byl tam
maličký parket, ale bylo to nádherné, protože vál vánek od blízkého
moře, hrál si s hedvábím žen, škádlil se s nimi a ony se šťastně
smály. Asen, Jakim i Vaska vzali mou ženu do kola a já si říkal, že je
to krásný, protože konečně tančí s pořádnými chlapy.
Nebyli to prachatí hoši a jeden z nich umíral, protože měl leukémii.
Ale ten večer pro nás udělali bohatou královskou hostinu. Celé
odpoledne lovili a trhali ze dna jedlé škeble, jejichž maso pokapali
citrónem a vzácnou omáčkou. Na stole byly i štíhlé láhve vína a stříbrné
chřupavé rybky jako naše grundle, které se jedly i s kostmi.
Když bylo po půlnoci a moře už hlídal měsíc, řekli mi, že brzy ráno
pojedeme na dravé ryby. A ptali se, jestli dokážu tak brzy vstát.
Přikývl jsem, ale nebyl jsem si docela jistý. A tak jsem čekal napůl
opilý na den. Věra spala v hotelu a já seděl na polorozbitém sudu na
písečném břehu a očekával jsem rybáře. Měl jsem hlad. Chtěl jsem
jít ke své ženě a stěžovat si jí, jako heká většina mužů. Ale věděl
jsem, že tuhle rybářskou příležitost nesmím ztratit, protože se už
nikdy nemusí opakovat.
Dvakrát jsem z toho sudu spadl a dvakrát jsem na něj vylezl. Pak
jsem spatřil vycházet z moře slunce. Moře se chvělo a z něho vyrůstal
hořící oranžový míč, s jakým hrají fotbal ďáblové. Oranžový míč
narůstal do veliké koule, ta byla spoutána s mořem jakousi silnou
pupeční šňůrou, pak se slunce odtrhlo od vln a vplulo na oblohu.
Narodil se den.
Přišel Asen. Nesl těžká vesla a měl svazek vlasců s háčky. Ale
byly to malé háčky na malé rybky. Byl jsem zklamán. Tohle už jsem
několikrát prožil. Dali jsme člun na vodu a veslovali jsme do Zátoky
škeblí. Asen měl skvělou náladu. Spustil kotvu a rozbalil udičky.
Podal mi jeden vlasec a připíchl na něj rosolovitého ráčka. Sám
si vzal také udičku a držel ji v ruce. Jak se vlasec zatřepal, vytáhl
stříbrnou rybku. Já vytáhl okounka s červeným kabátkem granátníka.
Tahali jsme rybku za rybkou, ale ani jedna se nedala nijak
zužitkovat. Bulharsko pořád vedlo nad Československem o deset
rybek. Byla to rybařina pro caparty.
A jak se tak moře houpalo, najednou se mi udělalo zle, obloha
si vyměnila místo s mořem a já zvracel. Sevřelo mi to útroby a já
si lehl naznak, jako když umírám. A slyšel jsem, jak mi někdo říká:
„To je mořská nemoc.“
Pomalu se zas všechno uklidňovalo a já nevěděl, jak to všechno
dlouho trvalo. Ještě jsem cítil pachuť moře, zasmrádlých škeblí
a shnilých ryb.
A pak jsem spatřil, že se k nám blíží člun v nebeských barvách
a v něm sedí Jakim a Vaska a oba se chechtají, že oklamali pobřežní
hlídky a že teprve teď začne lov dravých ryb. Přelezl jsem po kolenou
do modrého člunu a pochopil, že lov drobných rybek byla
jen kamufláž. Chytl velký motor a ozvalo se dunění koňských sil.
Tady, daleko od pobřeží, odkud už byly skoro vidět břehy Turecka,
se všechno změnilo. Moře, obloha, vítr. Moře se nevztekalo, mraky
odpluly a vál už jen větřík. Tady někde musely být:
DRAVÉ RYBY
Byly to palamidy. Nemohli jsme je nalézt, v té době tu byly
vzácností. Vaska připravoval dlouhou silnou imitaci, ze které směřovaly
desítky slabších vlasců s udicemi. Imitace musela být bílá jak
sníh, jinak ji rybáři nechtěli. A na každém háčku bylo pírko jako za
klobouček. Tažená vodou, představovala bílá pírka pro rozvášněné
palamidy jakési třpytky stříbrných rybek. Jakási šidítka v situaci, ve
které skočí na prachy, když se třpytí, i člověk. Mířili jsme na jih ještě
asi hodinu, když jsme je spatřili. Viděli jsme ohromný shluk racků.
A jak jsme připluli blíž, spatřili jsme ohromnou plochu vařící se
vody. A v té směsi lítaly do vzduchu malinké stříbrné rybky, ocelová
těla palamid i rackové. Milióny rybek zřejmě putovaly při povrchu
moře a hejna palamid je napadla jak nájezdní lupiči. Rybky skákaly
do vzduchu a tam na ně čekala smrt v podobě racků. Ptáci šli pro
rybičku na vodu i pod vodu a rozběsněné palamidy, velké jako říční
štiky, z nich trhaly peří. Byla to Sodoma a Gomora chvilkové tragédie.
Stoupl jsem si na loď a pozoroval děj. Vaska mi přikázal:
„Dělej!“
Vlasec se rozvinul za lodí jako praporec. Péříčka a háčky ostré
jako břitvy byly připravené. Až do této chvíle rozsévaly palamidy
smrt, nyní si přišla smrt pro ně. Modrý člun si to zamířil do středu
rvačky. Držel jsem vlasec a voda stále vřela. Člun to místo nemilosrdně
rozřízl, rackové křičeli a vzlétali, moře se už jen vlnilo, ale
palamidy pod námi dosud lovily s krvavýma očima. Ucítil jsem
v rukách první škubnutí, jako když chytnete do lasa husu a vlečete
ji za autem. A vzápětí druhé trhnutí. Přestal jsem je počítat. Člun
se řítil dál mořem, a jak přibývalo ryb na vlasci, těžkla mi udice
v rukách. A já jsem si najednou uvědomil, že pláču štěstím, protože
jsem poprvé v životě chytal dravé mořské ryby.
Udice už nevlála za člunem. Visela kolmo do modrých hloubek.
Naklonil jsem se přes bok a začal jsem ji těžce vytahovat. A vtom
jsem spatřil v průsvitné vodě vlasec ověšený jak vánoční strom
samými stříbrnými ozdobami a bylo to snad ještě působivější než
vánoční strom, protože palamidy tančily na udicích v tom zvláštním
modru poslední tanec života. Loučily se s domovem, v němž se
narodily a ve kterém žily.
Vytahoval jsem je přes obrubu člunu. Poulily měděné oči a házely
krásnými aerodynamickými těly, která musela mít ve vodě rychlost
blesku. Ocasní ploutve měly odděleny uzounce od ostatního těla
a podobaly se ocasům nejmodernějších letadel. Jedna mě buď hryzla
anebo roztrhla kůži na noze, tekla mi krev. Klečel jsem v člunu,
zmazaný od jejich krve i od krve svojí a pokryt tisíci krystalky soli
jak rybář moře. Na jeden zátah jsem jich dostal dvanáct. Patřily
mně.
Pluli jsme k pobřeží a vytáhli jsme modrý člun. Pláž ještě spala.
Rozloučil jsem se s rybáři, a zvlášť s Asenem, který měl leukémii.
Už se s nimi nikdy neuvidím.
Vyběhl jsem po schodech hotelu jako rybář, který chytil zlatou
rybku, co mu splní všechna přání.
Věra dosud spala, byla unavená z toho života, co byl za ní, a spala
napřed, aby byla připravena na život, který ji čeká. Jako by nebylo
spánku pro ženu nikdy dost. Rozložil jsem palamidy na papír, takže
naposledy na ně svítilo stěnou ze skla slunce, které je celá léta živilo
a dodávalo jim sílu. Byl jsem nedočkavý jako každý rybář, který toho
hodně chytil. Políbil jsem ji na čelo. Otevřela víčka a spatřila u svého
lůžka předjitřní úlovek.
Řekla:
„To jsou krásné ryby. Vypadají jak sluneční paprsky.“
Usmála se na mě a to byla odměna. Oči se jí zavřely a zase spala,
za skleněnou stěnou ji uspávala kolébka moře.
Měl jsem s rybami svůj úmysl. Chtěl jsem být rybářem až do
samého konce. Nechtěl jsem palamidy nikomu dát, protože zadarmo
by si je nikdo nezasloužil. Sebral jsem je a jel jsem s nimi na trh,
který voněl chaluhami a rybami. Tam jsem si našel prázdný stolek
a rozprostřel jsem na něj své palamidy. Chtěl jsem být jako rybář,
kterému nestačí jenom ryby chytit, ale musí je také prodat, aby
měl na chléb, máslo a sůl. Srovnal jsem palamidy, otřel je hadříkem
a čekal jsem na zákazníky. Ženy věděly, že mají výborné maso, a tak
mi je rozebraly v několika minutách.
Sypaly mi leva do dřevěné misky, kterou jsem si na pokoji strčil
do kapsy.
Po mém návratu byla už Věra oblečená. Vysypal jsem jí stříbrné
peníze do dlaně a ona se rozesmála. Všechno pochopila. Koupila za
ně slaměnou rohož na zeď v našem pokoji.
Někdy si před rohož sednu do houpacího křesla a zdá se mi,
že pluji v modrém člunu. Přede mnou útočí na rohoži dravé palamidy
s krvavýma očima. Malé rybky vyskakují ve světle lampy do
vzduchu a seshora je napadají mírumilovní rackové, podobní těm,
které chodíme krmit rohlíky k Národnímu divadlu v době, kdy
je nám ještě zima a kdy si potřebujeme dobrým skutkem zahřát
prokřehlá srdce.