Berlínský zápisník Dora Kaprálová

26. 11. 2013
Když jsem ze školky vyzvedávala F., seděl její kamarád Leo
Untergutsch v písku a hořce plakal. Chtěl jít nutně s námi a k nám.
F. mu řekla: „To nejde, Leo Untergutsch, takto automaticky, musíš se
zeptat maminky.“ Leo se znovu rozplakal. F. mu řekla: „Neplakej,
řeknu ti zítra, jak kaká ježek.“ Plakal dál. F. ho dál utěšovala, řekla, že
ho pozve na narozeniny a nakreslí mu pozvánku ve tvaru srdce. Leo
Untergutsch se znovu, tentokrát hořce dramaticky, rozplakal. F. se
tvářila spokojeně.
O kus dál sedí v písku děvčátko Saskia (3 roky) s Downovým
syndromem. Žvatlá jako mimino, usmívá se, v chůzi se kolíbá,
z velikého kulatého obličeje dobrácky svítí červené tvářičky. Ostatní
holčičky ze školky, ale i Leo U., Saskii milují; hrají si, že je jejich
miminko, oblíkají ji a neustále pusinkují. Za pár měsíců už Saskia
pozná nejspíš i ve školce, co je to dětská krutost; ale teď ještě ne,
dosud ještě žije v ráji.
Ráda bych napsala něco pro děti; pro svoje holky a vůbec všechny
cvikýře, které mám tak ráda! Ale všechny pokusy nakonec skončí
smutným zjištěním, že toho nejsem schopna; že jakýkoliv děj,
který se začne uzavírat v nějaký harmonický, třebas i nezřetelně
didaktický rámec, mě v tom samém okamžiku začne nudit a já si
zahanbeně přiznám porážku. Ne, nejsem toho schopna. Odmalička
jsem milovala jedině příběhy se špatným koncem, ty smutné,
melancholické, bezvýchodné. Oscar Wilde nebo H. Ch. Andersen,
Oliver Twist – vynikající!, ale ty uřvané české báchorky? Ty mi byly
cizí, a vůbec všechna harmonická vyprávění pro děti, ve kterých se
někdo poučil a žil šťastně až do smrti.
A přesto jsem v noci měla zvláštně zneklidňující sen… Účastnila
jsem se mezinárodní konference o dětské literatuře a součástí byl
i nějaký workshop. Ten, a snad i celou konferenci, vedla snaživá
padesátnice z budapešťského rozhlasu, jejíž angličtina a nutnost
vyslovit jakýkoliv, sebeblbější názor mě fascinoval už na Prix Europa.
A tato žena vysvětlovala principy dětské literatury; účastníci
pak museli nahlas vymýšlet v angličtině říkanky s počítáním od
jedné do sta, čehož jsem nebyla schopna. Pokaždé, když na mě
přišla řada, rozesmála jsem se rozpaky a trapností. Když jsem ani
napotřetí nezarecitovala báseň s počítáním a místo toho se
neovladatelně smála, vlepil mi nějaký rozčílený účastník workshopu
facku a důrazně mě káral, že nesmím, že zkrátka nesmím znevažovat
tento kurz a jeho postupy! Vše končilo závěrečnou produkcí
z workshopu: jakási animovaná pohádka. Ke zděšení účastníků
však šlo o průhlednou antisemitskou propagandu. Prasátko
připomínající Pepinu bylo zparodované jako špinavý židovský vepř
atd…
Ochromený sál sledoval tu čirou nenávist tvářící se jako pohádka
pro děti, a většina v průběhu produkce roztřeseně odcházela… Ale
někteří z nás, účastníků, to přece museli v rámci workshopu vymyslet
a realizovat!!! Taky jsem odešla… Na chodbě jsem potkala muže,
co mně dal facku. Jsem přece Žid, naříkal teď plačtivě a zvracel do
umyvadla. Do místnosti přiběhli další tři lidé a taky zvraceli, mlčky
a beze slov, výmluvně. Konference o dětské literatuře pod taktovkou
maďarské pracovnice budapešťského rozhlasu definitivně skončila.
(Za sen ta nebohá z budapešťského rádia pochopitelně nemůže.)
Ano. Ráda bych napsala nějakou hezkou, harmonickou a snad
i skrytě didaktickou knihu. Jen už žádné konference a workshopy,
proboha! (Tolik k dětské literatuře.)
A to je vše, listopadem znavený deníčku. Vlastně ne. Dnes u nás
Leo Untergutsch skutečně byl. F. mu ve školce pomohla dopnout
batoh, vedli se za ruce vlídně slunečným podzimním odpolednem
a povídali si dlouho a manicky o mrtvých hadech. F. řekla Leovi, že
největšího mrtvého hada na celém světě uviděla letos v létě
ve Strmilově, název české obce vyslovila s nesmyslně chrčivým
německým „r“. Leo dramaticky hvízdnul. Leova maminka dnes
odletěla do Číny.
A Leův tatínek se dušoval, když u nás později chlapce vyzvedával,
že on s tak legračním příjmením Untergutsch, které pochází ze
Sedmihradska a znamená prý podkoní, nemá nic společného. Je
to prý jméno jeho ženy. Té, co právě dnes odletěla do Číny. S tímto
příjmením tam teď kdesi u Šanghaje staví velký bílý dům.