Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Žehlička

My bratři jsme taky trochu zestárli. Vypadaly nám první vlasy
a objevily se vlasy bílé. Pryč byly doby, kdy jsme honili v řasách
velkou černou štiku. Bráškové se vybouřili v mládí, oženili se, jak
už to bývá, a vrátili se k rybám, což taky bývá. Jako by si uvědomili
čínské přísloví:
Chceš-li být šťasten hodinu, tak se opij.
Chceš-li být šťasten tři dny, tak se ožeň.
Chceš-li být šťasten celý život, staň se rybářem.
Jejich návrat k rybám byl bouřlivý. Já jsem je chápal. Jejich klukovská
léta jim přetrhli fašisti.
Když moji bráškové Hugo a Jirka odložili pruty a nastoupili
pochody smrti, byli ještě chlapci. Hugo místo velké stříbrné ryby,
kterou se chystal chytit, spatřil nápis: TEREZÍN. Jirka místo velké
černé štiky: OSVĚTIM.
A nyní, po válce, v tom chtěli bratři nějak pokračovat, vrátit se
do klukovských let a překlenout tu propast, kterou pro mnoho lidí
vykopal Adolf Hitler se svými esesáky. Bratři se chtěli svléknout do
trenýrek, vzít si tričko s krátkými rukávy a nápisem „Osada věčného
mládí“.
Udělali jsme poradu. Dohodli jsme se, že každý rok pojedeme
spolu stanovat na týden k těm nejkrásnějším řekám. Pojedeme bez
svých vlastních i nevlastních žen. Vezmeme si s sebou dost jídla
a moře piva a budeme soutěžit, kdo z nás uvaří nejlepší jídlo a chytí
nejvíc ryb.
Když jsme to oznámili našim ženám, zakabonily se. Pak prohlašovaly,
že také někam pojedou, ale neměly kam. Ryby nechytaly.
Nakonec prohlásily, že jsou rády, že se nás zbavily. A daly se do
velkého prádla a velkého úklidu – gruntování, protože to jsou věci,
které musí ženy zřejmě nejvíc bavit. Zvlášť proto, že muže to nebaví
vůbec. Muži jsou stvořeni k lovům a bojům.
Nejstarší Hugo, neboli Bufák, je z nás nejopatrnější na prachy,
protože jich měl vždycky nejmíň. A nejvíc jich vždycky nacpal do
rybářského vercajku. Měl americké pruty Noris Shakespeare, na
které se chodil dívat do skříně, a ty nejkrásnější třpytky měl
rozvěšené na záclonkách, takže měl pořád v bytě vánoční stromeček.
Jirka byl chtivý na ryby, protože je jedl rád a jeho žena Dana je taky
měla ráda, takže když přivezl ryby, měl to doma o něco lepší. Ryby
obalovali jako řízky a dávali do náramného láku jako u Prošků.
Na naší první poradě se mluvilo o jídle. Tytam byly doby, kdy
jsem chodil desítky kilometrů po Křivoklátsku a pil jsem osolená
syrová vajíčka a ukusoval krajíce suchého chleba. Teď se chystaly
hody. Udělali jsme seznam, jako když máme vyrazit na horu hor
Nangá Parbat.
Hugo žil v té době na Kladně a informoval nás o přípravách. Chtěli
jsme jet do kraje dětství, vrátit se tam a stát se malými chlapci.
V sobotu jsme vyjeli z Prahy za Hugem dvěma taxíky, protože do
jednoho se všechny věci nevešly. Na Kladně taxikáři vyložili: pruty,
stany, haltýř, husu a dvě kachny, hrnec s kyselým zelím, brambory,
spací pytle, kotlíky, šunku a sádlo, koňský salám, salám točený
obyčejný, zeleninu, mouku, oleje a další kuchařské suroviny, přísady
a ingredience a nás. Hugovým autíčkem jsme měli pokračovat dál.
Bylo to auto Tatra 57, jeden z prvních typů hadimršky. Hugo na
ní lpěl, šetřil na ni řadu let. Když uviděl tu kupu věcí, zaúpěl. Celé
dopoledne jsme přerovnávali věci. Hned jak jsme vyjeli, spadl mi
drátěný haltýř na hlavu. Hugo chvílemi za volantem nadával:
„Vy nejste bratři. Jste blbci! Přetížili jste mi to!“
Žehlička hekala jen do kopce, on hekal pořád. Asi za tři hodiny
jsme dorazili k Rozvědčíku. Paní Fraňková podle nákladu usoudila,
že tam u ní budem žít navěky. Ryby tam ale nebraly. Rozhodli jsme se,
že pojedem dál od civilizace, ale chybělo nám pivo. Jirka považoval
za minimum tři basy, Hugo dvě, a já jsem během jejich hádky urazil
dvě točený. Nakonec Jirka prosadil čtyři basy rakovnického piva
s rakem ve znaku. Basy jsme naložili na střechu a připevnili je
televizní anténou. Žehlička stále jela jak tank z první světové války.
Byl to fantastický vůz, který se mohl z fleku zúčastňovat soutěží
o nejpomalejší vozidlo. Přejeli jsme most ve Skryjích a stoupali jsme
Skryjemi do vrchu.
Najednou to v Žehličce udělalo „řach!“ a „krach!“ a Hugo zařval.
Řítili jsme se nazpátek ke Křivoklátu a hlavně do naší milé Berounky.
Hugo křičel:
„Já to věděl. Zničili jste mi můj drahej, milovanej vůz. Zabiju vás!“
Nemusel to říkat, bylo jasné, že se zabijeme všichni. Televizní
anténa se posunula a láhve s rakem ve znaku se kutálely taky zpět
ke Křivoklátu. Zelí se mi vysypalo na hlavu, takže jsem si připadal
jak obložená husa.
Zastavili jsme se naštěstí o patníky.
Na náš tábor v Luhu pod Skryjemi nás dotáhly za padesát korun
flekaté krávy. Bylo to překrásné místo.
Jirka se hned dal do lovení ryb. My s Hugem jsme popíjeli pivo
a dostali jsme správnou náladu. Hugo si nemohl vynachválit Jirku,
že vzal ty čtyři basy piva, i když Žehlička tím pádem dojezdila. Kolem
půlnoci zařval Jirka:
„Úhoř!“
Hugo se tak polekal, že spadl, částečně už opilý, do vody. Stál
tam, vodu pod kolena, a ječel, že se utopí. Vytáhli jsme ho a on nám
děkoval, že jsme zachránili dětem otce. Jirku jsme donutili, aby
usmažil toho úhoře. Jirka už pak žádného nechytil a proklínal nás,
že ho chtěl vzít své ženě Daně, aby to měl doma zas o něco lepší.
A pak v tom týdnu pánské jízdy a bratrské dovolené jsme zapomněli
na celý svět. Rybařili jsme, hlavně jsme jedli a vůbec jsme se
nemyli. Uplynul týden, kdy jsme se k sobě chovali, jak se mají rodní
bratři chovat.
Soutěž ve vaření vyhrál Jirka. Za nejlepší pokrm byl vyhlášen
jeho kapr židovský. Recept tenkrát nechtěl prozradit, ne a ne. Ale
ve spaní ho vybrebtal: Kousky kapra obal v mouce, dus na oleji
s cibulkou, rybím vývarem, bílým vínem, česnekem a sekanou
zelenou petrželkou, přelij vlastní šťávou se sardelkami, nakládanou
šalotkou a dušenými pečárkami. Mňam!
Nejvíc ryb všeho druhu nachytal Hugo.
Já a Jirka jsme museli na vlak. Hugo se rozhodl, že Žehličku nemůže
opustit, ještě by mu ji někdo ukradl. Slíbili jsme mu, že všechny
náklady poneseme s ním, ať to stojí, co to stojí. Ale pak jsme mu
stejně nic nedali. Užil si tam dost a zůstal tam dlouho. Po čase napsal
do továrny, co mu všechno prasklo v autě a v hlavě. Bylo toho hodně
a oni to nemohli do takové potvůrky sehnat. Kdepak součástky do
hadimršky! Fabrika, žena Ela, Revoluční odborové hnutí, kdekdo ho
bombardoval dopisy, co má dělat. On ty dopisy nečetl, dával je do
prázdných lahví od rumu a od piva a pouštěl je zasněně dolů po
řece. Plavaly jak nedoručená pošta krásným krajem kolem Týřova,
bránovského Luhu až ke Křivoklátu. Nic nesháněl, jídla jsme mu tam
nechali dost, jak v ráji. Kupoval jen rum do čaje a pivo do sebe. Pruty
měl rovnou u stanu a imitace směřovaly do velkých tůní, plných štik.
Když mu štika potopila splávek, vytáhl ji na břeh. Snědl ji a chytal
dál. Svět pro něho přestal vlastně existovat. Chytil tam, mizera, asi
dvacet parádních štik. A ještě by chtěl přidat na náklady!
Každý den tam měla obchůzku mladá pošťačka a on s ní klábosil.
Bavili se, třesky plesky, a bylo to zajímavý a krásný. Povídali si
o počasí, o trávě, o hradu Týřově, o hříbkách a trilobitech.
Až jednou se objevil na kopci velký náklaďák na odvážení
nabouraných aut. Hugo ten náklaďák poznal. Byl z jeho fabriky. Vedle
řidiče seděla jeho žena Ela, taky hadimrška. Naložili Žehličku, ale
i stan, haltýř a také trilobity z dávných dob, které tu objevil už
před mým bratrem Hugem slavný geolog a paleontolog Francouz
Joachim Barrande před více než sto lety.