Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Pumprdentlich

Náš tatínek na cestě světem zestaral a projevovalo se to i na rybách.
Stále chtěl ulovit svou velikou životní rybu. Ale s velikými rybami
je to složitý. Jak zaberou na slabý cajk, tak ho přetrhnou, a když je
chytáme na silný cajk, tak většinou nezaberou. A pak je to většinou
jako v životě: to, co moc chceme – toho nikdy nedosáhneme.
Tatínkovi zabralo na přehradě u Skochovic asi pět sumců, lidově
sumárů. Jeden ho dokonce táhl s loďkou na délku jednoho
fotbalového hřiště. Pak mu to opět přetrhl.
Jednoho dokonce dostal. Asi pětikilového sumce s vouskama
a malýma záhadnýma očkama. Vyhlížel jak černý sele. Zpočátku
měl z něho tatínek velikou radost. Ale přece jen si uvědomoval, že
to není ten pravý sumec, a když nám ho ukazoval, řekl o něm:
„Ten je pumprdentlich.“
Tatínek nikdy přesně nevěděl, co tohle slovo znamená, ale s oblibou
ho používal. Prý je to, asi jako když jde krásná dáma v plesových
šatech anebo v báječném kožichu, všichni přihlížející jsou
paf, a ona přitom šlápne do hovna. Tohle byl moc krásný sumec jak
dáma v černých plesových šatech, ale bohužel to nebyl sumec velký.
Tatínek ho dal do naší velké studánky pod břízou, ale to neměl
dělat. Neboť poté se vydal do hostince podnik Hartmanových, aby
oznámil světu, že dostal sumce. Vždyť šlo už dlouho o jeho prestiž.
U Hartmanů bylo plno a nálada výborná. Tatínek si kupoval cigarety
a před hostinským utrousil mezi řečí:
„Tak jsem dostal sumce.“
„Kolik?“
Tatínek tuhle otázku samozřejmě očekával.
Proto oznámil to co doma:
„Je pumprdentlich.“
A představil si dámu v plesových šatech, jak si na chodníku
očišťuje papírem kramflíčky bot. Jenže hostinský neměl pro nějaká
interesantní slova a představy smysl. Znovu se netrpělivě zeptal:
„Kolik má ten sumec?“
Tatínek vyhrkl:
„Dvacet.“
To nebylo málo, ale ani moc, bylo to tak akorát, aby vzbudil úctu.
A sedl si a dal si velkou griotku, jediný alkohol, který občas pil.
Jednak to bylo sladký jak cumel, a to on měl rád, a za druhé mu to
připomínalo třešňovku za školou v rodném Buštěhradě, kam chodíval
jako kluk krást třešně. Když pil tu griotku, naslouchal křiku
špačků, kteří odlétali a nadávali, že musí přenechat stromy klukům,
a pak slyšel křik sedláka, který sem letěl s klackem. V hospodě
u Hartmanů, té slavné rybářské a čundrácké hospodě, se zatím
rozneslo, že starej Pavel chytil sumce. A protože se hosté už museli jít
vyčůrat a chtěli jít také na čerstvý vzduch, byl přijat návrh jednoho
mírně ožralého, že se na toho sumce půjdou podívat.
Tatínek tomu nemohl zabránit, protože mnozí z nich byli sami
rybáři a chtěli se o všem přesvědčit na vlastní oči. Tatínek rychle
uvažoval, že jim koupí jedno štěně, ale jak se ukázalo, nezastavil by
je ani bernardýn s krvavýma očima.
Na hliněných nohou opustili hospodu a s rykem a zpěvem se vydali
k naší chatě „Herma“, aby přeměřili a převážili sumce z rodu velkých.
Tatínek šel schlíple za nimi a oni bůhvíproč zpívali písničku
o řeznících:
Nejsou lepší řemeslníci
jako řezníci:
ráno vstane, jde do krámu,
drží sklenici.
V chatě přivítala deputaci naše drobná maminka Herma. Hned
pochopila, o co jde, protože již znala svého muže dobře, žila s ním
v jedné domácnosti velice dlouho. A také proto, že na ni tatínek
vzadu zuřivě gestikuloval, aby něco podnikla. Rybář jménem Dušek
škytl a pronesl proslov:
„Milostivá paní, přišli jsme se podívat na toho sumce, co chyt
váš mužíček.“
A uklonil se. Maminka bleskurychle domyslela, že ještě nejsou
v tom stavu, aby viděli sumce, a pozvala je ke stolům do chaty a na
verandu. Nedali se dlouho pobízet. Snesla jim všechno, co jsme
doma měli. Uherský salám, nakládané ryby, salám šunkový, salám
koňský točený, načala konzervy a láhve vína a dalšího alkoholu.
Pomáhal jsem obsluhovat, tatínka nebylo vidět. Ta naše chata na
skále, to brzy nebyla chata, ale parník na vzdutých vlnách. Houpala
se, kývala se a zpívala:
Pije táta, pije máma,
však se jim už běhá kráva,
pije táta, pijou děti,
už je kůže na teleti.
Jedli a popíjeli ještě asi hodinu, když maminka usoudila, že nastala
pravá chvíle. Byli už ožralí, ale ještě nezvraceli. Teď byla ta doba,
kdy mohli posoudit míru a váhu sumce z rodu velkých. Maminka
pro jistotu vyšla ven s Duškem, který měl u rybářů autoritu, a něco
mu šeptala. Dušek povídal:
„Na mě se můžete, milostivá paní, určitě spolehnout.“
Odněkud se přištrachal i náš pobledlý tatínek. Výprava dorazila
ke studánce pod břízou. Dušek nahlížel dlouho do studánky
a přidržoval se plechového krytu, aby tam nespadl. Po chvilce povídal:
„Když vezmem v úvahu, že voda zmenšuje, tak ten sumec má
dobře přes dvacet.“
Ostatní nahlíželi také do vody. O jeho slovech už se neodvážil nikdo
pochybovat. Buď sumce na dně vůbec neviděli, anebo ho vidět ani
nechtěli. Jen malinký Peterka všechno nějak narušil, protože jak byl
opilej, tak byl pravdomluvnej. Nakoukl do studánky a začal křičet:
„Jé, ten je malej! Já mu dám hubičku!“
A svlékl se do spodků, že si k sumečkovi vleze do studánky
jak do peřinky. Odvlekli ho pryč. Vrátili se všichni za zpěvu do
Hartmanovic hospody, a jen tatínek doma pomáhal uklízet špinavé
nádobí a sklenice, což jinak nikdy nedělal. A maminka mu nic
neříkala, protože věděla, že by to bylo úplně zbytečný. Brzy se ve
Skochovicích rozneslo, že ten tatínkův sumec měl padesát kilo. To
se zřejmě tak spravil v naší studánce.
Pro mne měl tento příběh jedinou výhodu, že jsem aspoň trochu
pochopil význam slova pumprdentlich. Je to výborný, ale přitom to
stojí za h-vno.