Berlínský zápisník Dora Kaprálová

19. 11. 2013
Zůstaly jsme o víkendu ve městě s E. samy. Měla trochu horečku.
Bylo mi to líto, ale současně se doma rozhostil nevídaný klid. Vlídné
mlčení s milovanou, stále jakoby zasněnou E. Hodně jsme si četly,
pouštěly si africkou hudbu, smály se stejným dětským vtipům, jedly
mandarinky, dítě pilo čaj a já víno.
Kolem půl desáté, když usnula, mi nečekaně na skype zavolal
známý z Vídně. Na tom by nebylo nic divného, lidé si občas volávají;
k podzimu i v noci. Ale ten muž – a to je na tom pozoruhodné – ten
muž mi volal z jedné boční vídeňské uličky z iphonu; takže jsem
nejprve, než jsem našla mikrofon, spatřila jeho zvětšenou mluvící
neholenou tvář a říkala mu věty, které ovšem on – muž s tváří mně
povědomé vídeňské pamětihodnosti – nemohl bez mikrofonu slyšet.
Říkala jsem mu, že mě zneklidňuje vidět z pohledu liliputky jeho
pohupující se hlavu v monitoru a že se nade mnou občas děsivě
zblízka naklání. A taky že mi jeho hlava připomíná nějakou
povědomou vídeňskou pamětihodnost, na jejíž název si právě
nemůžu vzpomenout. Z uší mu čouhala bílá šňůra. Usmíval se…
Teprve po chvíli za jeho svižné chůze s pravidelným zadýcháváním
mi to došlo! Vždyť on se na mě dívá jako páneček na svou psici, s níž
jde na procházku. Šňůra trčící z ucha byla jasným vodítkem, žádnou
metaforou.
Ano. Vedl si mě Vídní jako psici. Už jsem ani neprotestovala. Vždyť
je to patnáct let, co jsem byla naposledy ve Vídni. A v noci tohle
město neznám; z psí perspektivy už vůbec ne. Občas jsme se zastavili
u nějaké památky, patníku nebo pouliční lampy. Většinou mě i poučil,
šli jsme ulicí Schmidgasse, minuli jsme Ludwig Sackmauer Platz, mířili
k Josefstadtu; tam jsem si u rohu secesního domu odskočila a on
mi za odměnu ukázal výlohu vláčků z DDR. Vedl mě dál většinou
postranními uličkami, je to koneckonců ženatý muž, ptala jsem se,
proč se mnou vlastně jde, a on odpověděl, že mi to v županu sluší,
tak proto; tak proto že se mnou jde postranními uličkami druhého
vídeňského okrsku, říkal a usmíval se.
Vzal mě dokonce na pravý vídeňský kebab. To už bylo ve Vídni
k desáté a nikde ani noha, v tu chvíli mě to celé začalo bavit, chtěla
jsem za něj u Turka zaplatit, křičela jsem do mikrofonu s pohledem
upřeným do monitoru: „Darf ich bitte zahlen?“ Ale asi v tu chvíli
ztišil mikrofon, přece jen nechtěl žádné nepřístojnosti, ten muž
z druhého vídeňského okrsku. Možná že je dokonce ten typ, o němž
psala Bachmannová, napadlo mě; příliš ho vlastně neznám. „Máš
rád Bachmannovou?“ ptám se s pohledem upřeným vzhůru. „Máš
ji rád, Malino?“ Kývá souhlasně celým tělem, usmívá se. Tak se ještě
ptám, jestli má rád i svoji ženu, a on se nade mnou dál důvěrně
naklání a říká, že mi to opravdu sluší; v županu, jsem hezká žena
v županu. „No a co teď dělá tvoje žena?“ – a on, muž s tváří nějaké
mně povědomé vídeňské pamětihodnosti, odpovídá vážným hlasem,
že spolu žijí třicet let v harmonickém svazku a žena mu dodává
energii. „I teď?“ zavyla jsem do úplňku a šla si dolít víno.
Počkal na mě páneček, byl hodný. Pak jsme pokračovali v chůzi, já
stále sedíc za monitorem. Minuli jsme další ulice listopadově vlhké
Vídně: Grillparzerstrasse, Fleischmarkt a Rotenturmstrasse směrem
k synagoze. Vzali jsme to šikmo přes Schönbornpark, kde na sebe
pokřikovali dva opilí muži, ukazoval mi taky veverku a havrana na
konci parku, jinde jsme byli svědky havárky; měsíc byl skoro v úplňku.
Pak se se mnou Vídeňák ocitl u kiosku a říkal, že si právě kupuje
ledový čaj, že je mu zima. Viděla jsem ale podle etikety, že je to lahev
vodky. Napil se za chůze, pookřál, usmíval se nade mnou, říkal, že
jsem hezkou psicí v županu, zima mu už nebyla, prý jsem mu
nerozuměla, to ta moje němčina. Teprve potom jsme se pořádně
rozjevili a až do půlnoci běhali jako pominutí po všech
pamětihodnostech staré Vídně.
Ale stejně; stejně! Největší pamětihodností pro mě zůstávala
jeho intenzivní tvář, viděná z perspektivy psice. Byla jsem najednou
ze všeho nadšená, možná i z toho vína. Ptala jsem se, jestli spolu
budeme chodit celou noc a zda zajdeme i do Vídeňského lesíka,
kde je pro mě přece jen lepší výběh než ve městě; zajímalo mě, zda
umí Straussův valčík, proč nesnáší Josefa Winklera a jestli mi hodí
aport. Řekl, že na celonoční běh se už necítí, je historickou budovou
z doby monarchie, a ať nejsem drzá! A že už bohužel musí domů…
A opravdu jsme o pár minut později v půlnoční panice běželi a na
rušné křižovatce skočili do tramvaje. Tam se na mě styděl mluvit.
Jeho obří pravá ruka se rytmicky houpala na tyči, pil mlčky vodku
vydávanou za ledový čaj a jeho rty mi posílaly decentní vzdušné
polibky.
Bylo to dojemně rozpačité. Když jsme vystupovali ve druhém
vídeňském okrsku, řekla jsem z náhlého popudu: „Bacha, žena ti
tady energicky jde, už třicet let ti tady jde žena, po tvém boku ti jde.“
Jeho tvář zalila monitor doruda, oči mu zajiskřily údivem nad mou
nehorázností. Pak jsem na něj chtěla být za ten noční výlet přece
jen milá, a tak jsem řekla: „Připomínáš mi něčím Brno.“
Ale tomu už nerozuměl… Stáli jsme před dveřmi jeho vídeňského
domova, dost možná už vytahoval klíče. Loučil se trochu
nepřítomně…
Naposledy jsem si před jeho domovními dveřmi s mosaznou
klikou z alpaky odskočila, otřepala se, zakňučela dojetím; vyčerpaně
jsem vypnula monitor, sama sebe vypnula. Bylo půl jedné v noci.
Mezitím mi jiný známý, velký a stárnoucí brněnský herec, napsal
na chat obrazovky: Lidé by se měli pozorovat už jen z dálky.
Znělo to jako báseň a možná to i byla báseň. Počítač došuměl
a zhasl, v ložnici se rozhostil klid. Začínal jemný noční život, totiž
spánek. Ta jediná a bezedná online hloubka života.