Berlínský zápisník Dora Kaprálová

17. 12. 2013
Celý týden jsem napůl nemocná a napůl zdravá. Je to poněkud
skličující, protože rozhodnu-li se jeden den pro setrvání v klidu, můj
stav se nelepší, ale ani nehorší. A naopak: když si naordinuji vycházku
s dětmi (jako včera), sunu se berlínským světem, jako bych měla
malárii; a zas nepadnu zcela. Marně vzývám horečnatost, která by
mě osvobodila od hloupé nerozhodnosti a připoutala k lůžku, ke
knize!
Možná že jde beztak o nemoc z adventu (vánoční trhy s vláčky,
které provozuje neškodný neonacista; roztomilost domácího
pečení; bledá strnulost sousedských úsměvů); z adventu, z jehož
reality utíkám k četbě Slobodova románu Krv. Vyšel česky nedávno
jako Krev a do komplikované prozápadní češtiny ji ze vznešeně
starosvětské slovenštiny přeložili dva překladatelé. Jeden z nich mi
v době, kdy Krv překládal, posílal dopisy. A já teprve nyní – při četbě
Krve – s žalem v srdci a poťouchlou radostí rozkrývám, nakolik se
tenkrát překladatel vkrádal do mysli Rudolfa Slobody (už jen ten
nešťastný věčný plurál: píšeme Ti, děkujeme Ti, myslíme si!)
Překladatel, což by mě mohlo zároveň těšit, mi tak skoro nikdy
nepsával dopisy sám za sebe, ale svým způsobem vždy současně
za Rudolfa Slobodu; s ním.
Cestou do školky našla dnes malá F. na chodníku svou ztracenou
sponku s růžovou kytičkou, zapíchnutou v psím hovínku. Sponka
z hromádky trčela jako nějaká abstraktní instalace, jako růžový květ
na Svaté hoře. Všimla jsem si výjevu pouhou vteřinu před ní a snažila
se odpoutat F. pozornost směrem k učitelce Sophii, kterou jsme
náhodně potkaly na ulici. Ale F. sponku zpozorovala a vzápětí spustila
nářek: že prý sponku po celý čas hledala, že je jí po ní smutno a velmi
stojí o to, aby zase mohla zdobit její vlásky. Když křik nefungoval
v češtině, spustila srdceryvnou lamentaci v němčině. To už bylo i na
mě moc. Nezbývalo mi (i s ohledem na přítomnost učitelky Sophie),
než vzít exkrementem ušpiněný předmět do kapesníku a slíbit, že
sponku doma vyperu. Sponka teď spokojeně odpočívá v odpadkovém
koši v kuchyni. (Snad F. do odpoledne zapomene.)
Sophie. Vzrůstem menší temperamentní žena, co se mě stále
se soucitným výrazem ptá, zda děti vychovávám sama, když mého
muže v životě nepotkala.
Dlouho jsem si myslela, že je Sophie Turkyní nebo Řekyní. Její
prudká gesta, hluboký hlas, veselý, ač často nekoordinovaný křik
na děti… Ale ne: Gruzínka. A právě proto, že je zocelená gruzínskou
realitou, není snadné se Sophií cestou do školky po ránu
konverzovat, aniž by se člověku výrazně nepřitížilo.
Když Sophie promluví, je to, jako by se posunul tank v Tbilisi.
„Tak jak se máš?“ zakřičela na F. po aféře s hovínkem. „Ta se má
pořád dobře,“ mávla jsem ještě trochu zlostně rukou. „A ty?“ huláká
Sophie dál směrem ke mně, aniž by byla schopna odezírat z mých
gest: oči mě pálí, sotva dýchám, kapesník s hovnem v ruce… „Jsem
trochu nemocná, Sophie,“ zašeptám. „Znáš to, horečku nemám, ale
tělo mě bolí, zima mi je, rýma, kašel…“ „Eee, to není žádná nemoc,“
kontruje Sophie, „to je normální, kašel a rýma.“ A zase, jako by se
posunul tank v Tbilisi a v dálce zahřměla střelba.
„Počkej, jak to myslíš, že to není nemoc,“ říkám lítostivě a je mi
jasné, že ani tu dnešní pracovní schůzku v Kreuzbergu nemohu
z důvodu nemoci odložit. Naopak, musím tam jít za trest pěšky,
protože ve zdravém těle zdravý duch a člověk se musí otužovat.
A co víc, budu muset, protože Sophie mě právě shledala zdravou,
jít odpoledne do školky, a jak jsem na rodičovské schůzce po dvou
sklenkách svařeného vína slíbila, musím tam dětem dnes hlasitě
předčítat z knihy afrického spisovatele Johna Kilaky z Tanzanie.
Kniha se jmenuje Nádherný strom a je opravdu moc hezká, až na to,
že je v ní několik vyčerpávajících jazykolamů, kvůli kterým titul F.
patrně vybrala; aby byla legrace a taky aby se mohla dál předvádět
před svým malým nápadníkem Leo Untergutschem.
Sophie si mě zase měří, stále ještě na ulici před školkou, a zeptá
se prudce: „A ještě studuješ?“ Musela jsem popravdě říct, že už
dlouho ne. Pak se ještě zeptala, co dělám, a tím mě divoce rozkašlala.
Vysvětlovat, co vlastně dělám, je vyčerpávající i v češtině, natožpak
německy. Pokaždé se bojím, že něco vypustím, vynechám, řeknu
nějakou polopravdu. Tentokrát povídám, že mám roztočený filmový
dokument a jinak že hlavně píšu, a trochu jsem kritička (ale čeho,
života?)… a že například zrovna dnes napíšu do tohoto Zápisníku
(rozhodně i o ní). Ale to už Sophie nevnímá, protože jsem
ve vyjadřování pomalá, a zeptá se pochybovačně, jestli ten svůj film
točím v Babelsbergu (místní Hollywood). A pak ještě zasvěceně
doplní, že miluje českou kinematografii… Třeba Tři oříšky pro Popelku.
„Ano. To je krásný film. I když… Ne tak úplně dokumentární,“
přikývnu úlevně u plůtku školkové zahrady a potom nápadně dlouho
smrkám, dokud milá Sophie nezmizí ve dveřích. F. mi řekne, že jsem
její milovanou maminkou a moc už se těší, až budu odpoledne
předčítat ten legrační příběh o stromu. Kýchnu a pohladím holčičku
po čepičce. Na víc se nevzmůžu.