Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Zloděj prutů

Na Ohři se nám stala zvláštní věc. Rybařil tam s námi Walda Freund
z Podbořan a námořník Půhoný z Prahy. Ten námořník Půhoný plul
předtím na našich zámořských lodích někde v Ósace a Tokiu a přivezl
si krásné japonské pruty. Měl z nich takovou radost, že na ně
téměř nechytal, jenom je měl stát u stanu a každému je ukazoval,
kdo šel kolem. Byly to skutečně nádherné pruty, měly náhradní
špičky a červené vázání, byly tenké jako sluneční paprsky, vycházející
někde z Japonského moře.
Seděl jsem celé hodiny u jeho stanu a cestoval jsem s ním,
zajímavě mi vyprávěl o svých cestách, a já si přitom prohlížel ty
pruty, zrovna tak jako když se bavíte a ještě přitom posloucháte
hudbu. A v noci se mi dokonce o těch prutech zdálo, chytal jsem
na ně v průsvitné modré řece veliké stříbrné ryby. A když se mi
tak o nich jednou zdálo, probudil jsem se a posadil ve stanu. Pár
kroků ode mne plynula tiše řeka. To je na stanu nejkrásnější, že si
ho můžete postavit až přímo u řeky. Řeka vás večer uspává a ráno
zase budí. Vykoukl jsem ven, byla noc, tmavá noc. Ve stanu jsem spal
s Jirkou – Hugo spával v autě –, Jirka funěl, jemu se zřejmě zdálo
o báječném guláši, který ten den Hugo vařil a měl šanci získat první
flek za nejlepší jídlo, který jsme na konci týdne vždycky společně
s kuchařskou medailí „Za zásluhy“ udělovali. Jirka prostě neměl tak
lyrické sny jako já.
Dívám se do řeky, říkám si, že půjdu ráno na ty velké tlouště pod
jez, vždycky jsem tam jednoho nebo dva dostal na řízka, byla to
krásná rybařina. Vtom jsem spatřil Huga, on mě zřejmě uviděl taky.
Začal si mýt na kraji řeky ruce. Jak jsem byl rozespalý, vůbec mně to
nepřipadalo divný. Ale když se mi oči víc a víc otvíraly, říkám si: Co
teď v noci blbne? Vylezl jsem ze stanu a jdu pomalu k řece a k němu.
Když jsem byl od něho asi tři metry, říkám mu:
„Hugo, co tu děláš?“
Zamumlal něco takového jako:
„To víš…“
A tak divoce se zasmál a pak ustupoval ode mne a mával přitom
rukama jako kachna, která se ubírá pryč mělčinou. Najednou mě
popadla hrůza, vzpomněl jsem si na horoskop, který před léty
předpověděl, že se někdo z naší rodiny jednou zblázní, a napadlo mě,
že se Hugo zbláznil. Chechtal se a šel tou vodou dál a mířil k hloubce.
Skočil jsem do stanu a zatřepal s Jirkou:
„Jirko! Hugo se zbláznil. Rychle! Utopí se!“
Jirka vyskočil, spal nahý, a vlítli jsme na kraj řeky. Jirka byl od
Huga asi tři metry, když se ke mně otočil a pronesl důrazně a káravě:
„Vždyť to není Hugo!“
V té chvíli vám proběhne hlavou tisíc věcí. První mě napadlo,
že je to zloděj anebo vrah. Jirka byl u něho blíž než já a to bylo
dobře, protože Jirka se nikdy ničeho a nikoho nebál, stejně jako můj
tatínek. Viděl jsem ho, jak srazil daleko větší chlapy k zemi, když
mu ublížili anebo ublížili tomu, za co on se bil, a drtil je pěstí. Proto
bylo dobré, že byl první. Já jsem se bál. Postupoval k tomu chlapovi
a ten chlap, který byl mohutný a podobal se skutečně Hugovi, čekal.
Všiml jsem si, že má ruku pod vodou. Začal jsem se bát ještě víc
a řekl jsem tiše:
„Může mít v ruce sekeru!“
Jirku to zastavilo. Stáli tam v řece proti sobě dlouho, Jirka
neustupoval, ani jeden z nich nechtěl být zřejmě zbabělý. A pak ten
chlap udělal dva tři kroky zpátky, zas se tak divně zasmál a odplaval
na druhou stranu řeky. Na protějším břehu zmizel zřejmě v křoví.
Jirka řekl otráveně: „Tak a je to v prdeli!“
Šli jsme vzbudit rybáře. Tam, kde stály japonské pruty, bylo
prázdné místo.
Příští den byl takový smutný, jako by tu rybařinu někdo pošpinil,
nechytali jsme, nevařili, jedli jsme zbytky. A to příští ráno našla paní
Freundová všechny pruty opřené o strom nedaleko stanů. Zavolala
nás a my jsme si je prohlíželi, jako by se stal boží zázrak a pruty jako
by spadly z nebe. Díval jsem se na ně a zdály se mi čistší, jako by je
ten dotyčný muž očistil o sebepoznání anebo o něco, čím musel za
tu noc a den projít. A když jsem si je prohlížel ještě z větší blízkosti,
stála na nich rosa; podobala se lidským slzám.
To není pohádka o ušlechtilém zloději a mém statečném bratru.
To je pravda. Pana Půhoného se na to můžete zeptat, jestli ovšem
se zrovna neplaví u Ósaky a Tokia. A na ten jeden japonský prut se
můžete ke mně přijít podívat, pan Půhoný mi ho dal na památku.
Chytám na něj, častěji se však na něj dívám, hraju si na gramesu
Američana Franka Sinatru s písničkou „I love Paris“ a přemýšlím
o člověku. A v noci se mi zdá, že chytám zas na modré řece na ten
japonský prut stříbrné ryby a za parťáka mám toho „zloděje“. Chtěl
bych ho poznat, ale to se mi už nikdy nesplní. Zeptal bych se ho,
proč ty pruty vlastně tenkrát přinesl zpátky. A taky bych mu rád
půjčil svůj prut, anebo dokonce daroval, aby si na něj taky jednou
pořádně zachytal. A ne jen jednu noc…
A pak už jsem takhle na ryby s brášky dlouho nejel. Horoskop vyšel.
Zbláznil jsem se já a pět let jsem strávil v ústavu pro duševně choré.
Ryby tam nejsou.
Jen králové, císaři, Napoleoni, Kristové, Afrodity, kněžny Libuše
a Panny Orleánské.