Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Jak jsme zahynuli na rybách

Při mnohem pozdější naší pánské jízdě jsme mířili do jižních Čech
a tam je, jak víte, velká a modrá obloha a navlhlý vzduch. Nebyl jsem
tam léta, jenom jsem o Lužnici a jižních Čechách snil, když jsem
těžce onemocněl. Tehdy se mi Lužnice a jižní Čechy zdály vzdálené
a nedostupné jako třebas Honolulu. Přitom jsem nikdy po Honolulu
tak netoužil jako po jižních Čechách, protože mi v nich bylo vždy
náramně, a připadalo mi to, že jsem u českýho moře, od kterého
mám blízko k obloze.
Všichni tři jsme tvrdili, že každý z nás musí chytit největší životní
rybu.
Měl jsem navíc touhu spatřit ještě jednou v životě Lužnici pod
Táborem, kde teče řeka obloukem Příběnic. Když člověk zamhouří
oči, vidí tam běhat nejodvážnější Čechy, husity, kteří kdekomu dali
přes hubu anebo přes něco spodnějšího. Taky jsem měl pořád v palici
jeden mlýn, kde mi bylo taky jednou náramně dobře a kde jsem
chytil hodně ryb. Jmenoval se nějak jako Mlýnomel. Na louce tam
měl tenkrát chaloupku pan Kotalík, co v Praze řídil tramvaje. Když
jsme tu pluli s Dlouhým Honzou, měl tehdy bílou kozu a my mu ji
podojili, aby o tom nevěděl.
A tyhle krásný vzpomínky jsem si chtěl oživit, když jsem tam jel
s kombíkem a bráškama.
Jeli jsme k panu Zemanovi, který znal dobře kraj. Naložili jsme
pana Zemana v jednom stavení a jeli k nějakému mlýnu. Byl to ten
mlýn, na který jsem občas myslil při svém umírání, nestálo na něm
Mlýnomel, což byla blbost, ale Suchomel. Jako že mele, i když neteče
voda. Bráškové mě volali, abych pospíchal, že jedem už jen kousek,
ale já nemohl odlepit nohy od země, zvláštním lepidlem jsem je
tam měl přiklížený a chtělo se mi brečet, protože jsem spatřil to
svý Honolulu, o kterém jsem si myslel, že už je nikdy nespatřím.
Ráno jsem šel chytat do toho rybářského ráje. Měl jsem tentokrát
povolenku. Ale na povolenku ryby neberou. Berou na červa anebo na
řízka. Nahodil jsem řízka do vody a nic po něm nechňaplo, plaval by
do Prahy a možná až do Severního moře. Seděl jsem pak na břehu
a pozoroval břeh protější, chodil tam na ryby tu a tam tramvaják
Kotalík ve vestě a kšandách. A čeřen měl přes rameno. A nadával tiše,
jako když věje větřík. Nikdy nic nechytil a chodil jen říkat své
stařence:
„Ryby zase neberou.“
Nechytil už ani mřenku, ruce se mu třásly. A přitom býval dobrý
rybář. I koza mu chcípla a zbyly jen slunečnice kolem chaloupky.
Kdyby chytil zlatou rybku a mohl si tak ve třech přáních pořídit
novou loď, novou chaloupku a novou kozu! Ale to bylo jen
v pohádkách a zlatou rybku v Lužnici nechytli ani nejlepší rybáři.
Slunce svítilo zamženě a opuštěně, jako svítívá na podzim,
a u protějšího domku prala prádlo mladá krásná žena v bílé
podprsence.
Roztáhl jsem se na rozehřátém kameni, vzrušovalo mě to,
představoval jsem si, jak přebrodím řeku, přijdu k ní zmáčen a strhnu
jí tu podprsenku a řeknu jí, že je to blbost, aby teď prala, když
je takový den a já přijel na Suchomel. Ale neudělal jsem to. Nemám
na to odvahu ani postavu. Mohla by mi dát pár facek. A navíc začalo
být chladno. Nic nezabralo. Pradlena zmizela. Kotalík šel zas říci
stařence, že ryby neberou. Dřímám a pak se dívám do oken mlýna,
okna jsou tmavá, každé okno jedno oko. Mám strach a chápu proč.
Mlýn:
Kde jsou ryby, které tu byly?
Kdo strhl krásný jez?
Kdo sem dovolil dát tolik chat?
Mlčím, ty ryby mám také na svědomí. Dívám se do oken, a jako
bych slyšel:
„Táhni k čertu!“
V každém okně by mohl být čert, z každého okna by na mě mohl
vyplazovat ohnivý jazyk. Pospíchám k autu, které na mě stále čeká,
a ujíždíme dál, hledat jiné mlýny, které ještě klapají. Až na Nežárce
najdeme takový mlýn. Mlynář nám půjčí jednu světnici bez kamen
a bez postelí, ve které budeme týden nevýslovně šťastni.
Vrháme se na řeku, ryb tu bude zřejmě moře.
Řeka protéká skoro dvorem, mlíka od koz a krav je tu hojnost
a podává se přímo od struků. Voda je hluboká, tajemná, zespoda
stoupají bublinky a vítěz všech našich rybářských soutěží Hugo tvrdí
jako vždycky, že jsou tam kapři jak malá prasata. Sedíme na hrázi,
padá listí a vyhýbá se vlascům, které řežou vodu. Bráškové občas
chytnou cejna lopatáče, vytáhnou ho z vody na světlo. Je stříbrný
a jakoby roztavený. Když se cejn tahá z vody, není to většinou bitva,
ale je to krásné, protože to je elegantní jak modes robes, jako když
jde dáma na bál. Nevzpírá se, nechce dělat rámus a rušit klid.
Příští den už mě nebaví sedět na mlýnském dvoře s bratry
a slepicemi a jdu do Hamru na štiky. Je tam prý veliký jez a pod tím
jezem je tůň a v té tůni jsou štiky. Ale je to veliká dálka. Jirka mě
pověří, abych mu koupil cigára.
Jdu proti řece, v řece je stříbro a zlaté listí. Jdu sám a najednou si
uvědomuji, že tu nehoukají auta, abych uhnul, a nedrnčí tramvaje,
abych couvnul. A to je vlastně ten hlavní důvod, proč jdu na
štiky. Nevidím brášky tahající cejny, nevidím nikoho, spatřím jen
bažanty, u lesa srnky a ve vzduchu ptáka, co tiše lítá. Hodnotím
řeku, kde by mohl ležet tloušť, a kde by mohla číhat štika. Ale ani
jednou nenahodím udici. Jdu celé hodiny. Klopýtám únavou, když
přicházím k Hamru. Hostinec je zavřený, cigarety, bráško, nebudou,
žízeň neuhasím. A tak jdu ještě k té tůni. Je to o dobré dva
kilometry dál, když k ní dojdu, zdá se mi, že snad umírám. Sednu
si u té tůně a jsem únavou tak vyčerpaný, že nemám sílu sestavit
prut. A tak si odpočinu a vydám se na zpáteční cestu, která, jak
známo, je o moc delší.
U cesty stojí krásná kaplička a v ní Panna Maria z porcelánu a pod
ní studánka. Jeden sedlák mi řekl, že je tu nejlepší voda v kraji. Ale
kdo prý moc lže, tomu ruka upadne, jak tu vodu nabírá. Já občas
lžu, nechtěl bych být bez ruky. Pro jistotu nabírám levou, tu míň
potřebuju. Ruka se mi chvěje. Nestalo se nic, zřejmě ještě nelžu tak
moc. Házím do sebe skleničku za skleničkou, voda mi kape po svetru
a košili. Je to voda báječná, až závratná, nejlepší v kraji. Vypiju
rovných deset skleniček, poděkuju aspoň pohledem porcelánové
panence, že mi tu ruku ponechala, a vydávám se zpět. Prozpěvuju si
vodácké a rybářské písničky a navečer docházím k mlýnu. Bráškové
sedí pořád jako cvoci na mlýnském pobřeží, mají plné sáčky cejnů
a ptají se sebevědomě:
„Co jsi chytil?“
„Nic. Štiky nebraly.“
Zase tedy lžu, neřeknu, že jsem vůbec nechytal. A večer myslím
na to, jaký to byl zvláštní a krásný den.
Už pojedeme domů. Houbařím v háječku nad mlýnem, sbírám
žluté lištičky, když slyším křik. Sbíhám k mlýnu a přiběhnu pozdě. Na
mlýnském nábřeží leží kapr velký jak malé prase. Bubliny nelhaly.
Chytil ho Jirka. Vždycky když táhne velkou rybu, křičí o pomoc.
Tentokrát mu vyplul pomáhat s loďkou mlynář se synem Emanem.
Zmáčeli se, málem se utopili, nechali světnici otevřenou, kozy tam
vběhly, sežraly prasatům šrot, mlynářka řádí a Jirka běhá po mlýně,
aby kapra zvážil. Když nesežene váhu, nabízí všem slivovici. Velice
silně sexuálně založený obecní kozel utekl z chlívka. Jirka nás
celý šťastný líbá, my se trpce usmíváme, ale jeho radost nesdílíme,
někde ve skrytu podvědomí mu závidíme, že chytil takového kapra.
Dává ho živého do haltýře, a aby se mu tam vešel, musí pustit cejny.
Je jasné, že ho chce dovézt do Prahy živého.
Všechno má promyšleno. Přiveze kapra do Prahy a rozvrhne
u něho návštěvní hodiny tak jako u doktora, aby se všichni přátelé
a hlavně nepřátelé mohli přijít podívat. Nejdřív přijdou na řadu
rybáři, pak nerybáři, bude to program aspoň na tři dny. Vezme si na
těch pár dní dovolenou. Hugo musí zajistit, aby byl kapr dopraven
do Prahy živý. Je to přes sto kilometrů. Jirka slíbil Hugovi sto korun,
když kapr nelekne.
Příští ráno je všechno připraveno.
Mlynář, mlynářka a Eman stojí ve špalíru. Mlynářka už zapomněla
na šrot, který sežraly mlsné kozy. Při fotografování musí být
kapr co nejblíž objektivu, aby byl větší než ve skutečnosti, což se
nezdařilo, a Jirka nám později vynadal.
Už máme naloženo, poslední nastoupí kapr. Hugo s ním kvůli
té slíbené stovce dělá zvláštní proceduru, dává mu do tlamičky
cukr namočený ve slivovici. Kapr pomlaskává, slivovice je pravá
vizovická. Je to prý výborné, aby kapr vydržel bez vody. Když se
nekoukáme, Hugo ho zdvihne do náručí jak nemluvně a leje do něho
z flašky rum. A konejší ho před cestou slovy:
„Ty náš drobečku.“
Kapr je zabalen do mokrého hadru a obtočen povijánem, který
nám půjčila selka. Mně se zdá, že je už úplně ožralý a že by nejraději
tancoval po mlýnském dvoře po ocase a zpíval:
„Já jsem ten kapr ze řeky Nežárky.“
Zatím nic takového. Je položen vedle mě na zadní sedadlo. Jsem
pověřen, abych ho hlídal a občas ho polil říční vodou. Všechno je
promyšleno do nejmenších detailů. Podle jízdního řádu vlaků jsou
propočteny časy, aby nikde nebyly staženy závory. Jíst a pít budeme
za cesty. Čůrat budeme také za jízdy do plechovky od okurek. Jirka
jako řidič to bude muset vydržet až do Prahy bez čůrání.
Vyrážíme.
Je to veliké slovo a není to vlastně jízda, ale závod Grand Prix.
Jirka nemluví, hledí upřeně vpřed, nasadil si bílé kožené rukavice
závodníků. Vedle něho sedí Hugo, na jednom z nejsilnějších
rybářských prutů má uvázaný bílý šátek a občas s ním mává
pootevřeným oknem. Já občas kápnu na kapra vodu, ale mám dojem,
že by měl raději alkohol. Jirka troubí, zatím jede skvěle, předháníme
vůz za vozem.
Míjíme i vozy zahraničních značek.
Když jsme škrtli o nákladní vůz a trefili se do silného telegrafního
sloupu, byli jsme na maděru. Během několika desítek vteřin jsme
zahynuli.
Když k nám přijelo modré vozidlo, spatřili příslušníci jenom
změť karosérie, drátů a rybářských prutů. Nad tím vším vlála bílá
vlajka poražených.
Potom přijeli ti s autogeny na plynové bomby a vyndali nás
z kombíka. Byla to marná práce. Když už se tak mordovali asi půl
hodiny, naklonil se praporčík k sedadlu a radostně zvolal:
„Pojďte sem. Přece jen to nebylo zbytečný. Tady jeden dejchá.“
Zvedl pokrývku a uviděl tam drobečka. Vzal ho do náručí a málem
padnul do mdlob.
Povídal:
„Vždyť ten kapr je namazanej. Když byl takhle zlinkovanej kapr,
jak museli vypadat tihleti.“
A pak se zeptal přítomných pánů od autogenů:
„Chce ho někdo?“
Ožralýho kapra nikdo nechtěl. Připomínal by jim tuhle katastrofu,
která se udála poblíže řeky Lužnice, do které vtéká Nežárka.
A tak ho praporčík vzal, nesl ho k řece a položil ho do vody. Kapr
chvilku otálel a pak plul. Ještě se motal po chlastu a pak se vydal
proti proudu k tomu krásnému mlýnu Krkavci, kde měl domov.
Protože to byla cesta dlouhá, prozpěvoval si:
„Já jsem ten kapr ze řeky Nežárky.“
Když tam doplul, vyprávěl ostatním kaprům, že byl v prima
pojízdné hospodě, kde se čepovala zadarmo slivovice a taky rum.