Berlínský zápisník Dora Kaprálová

10. 12. 2013
Psát intimně, ale nikdy ne osobně. Protože v B. se ani jinak psát
v prosinci nedá. E. napsala, než šla spát: V tomto světě je zakázané
čarovat. První věta z románu, jehož konec si, tak jako konce všech
ostatních, nechává až na potom.
Má ale pravdu s tím čarováním. To samé mě přece napadlo dnes
dopoledne! Jedu S-Bahnem, mám přestoupit, později bloudím myšími
chodbami Alexanderplatzu, nesmyslně; bloudění je samo o sobě
krásné, ale ne tady, ne teď, když venku prší a v deset dopoledne je
ještě tma. A v jedoucím přeplněném S-Bahnu postává dívka s mikinou
NO FUTURE a náušnicí v nose (může jí být čtrnáct) a říká svému
publiku v kapucích: „Mám strašně ráda svýho taťku, taťka je pro
mě spása, fakt.“ Tohle říká a na okamžik není jasné, o jakém otci ta
dívka vlastně mluví a komu z těch tří chlapců to naléhavě sděluje,
dívá se střídavě do zmatených očí všech… Pak ale zašeptá chlapci
s největšími sluchátky, že jedině s taťkou se dá žít, protože jedině
on jí koupí smartphone; a ano, jsme u toho. Tak v tomhle věku to
tedy začíná! Namol střízlivé bloudění životem.
Se smartphonem může být člověk úplný idiot, dítě. Anebo může
mít taťku, který je spásou, ale současně je třeba i idiotem, protože
všechno to moudré za něj řekne chytrý telefon. E. dosud žádný mobil
nechce. Tvrdí, že mobily nesnáší, k čemu taky jsou, a když už nějaký
má mít, pak ať je to mobil pro slepce, ten je aspoň srandovní, a levný;
ano, ten by se jí líbil. „A taky velký města by se měla zbourat“ –
dodává ještě, protože se mezitím rozjela – „a místo nich by se měly
postavit malé hliněné domky na loukách.“ „A co uděláš s ruinami těch
měst,“ ptám se trochu unaveně, zatímco se mačkáme na stanici
Ostkreuz, abychom se vešly do přecpaného vagonu S-Bahnu, který
nás dopraví na přecpaný nedělní vánoční trh v Rixdorfu. „Takhle jsem
o tom ještě nepřemýšlela, takhle do detailů,“ odpovídá E. zase zlehka
lunaticky a odmlčí se… Anebo ji v davu neslyším, i to je možné.
„Když máte smartphone,“ říká nám dnes postarší vlídná paní,
berlínská historička (mně a N., s níž znovu pátrám po osudu svého
strýce v B.), „když máte smartphone, můžete se vypravit po stopách
totálně nasazených v Berlíně. To je teď všude velký hit, naučné
procházky se smartphony, vysoce interaktivní.“
Jak je to populární! A jak mně to leze na nervy! Dětinská interakce,
k níž potřebujete technické know-how a smartphone… ve
skupinkách chodící lidé zavření ve světě malých telefonků, na které
zběsile mačkají, aby jim řekly něco o životě. Něco významného, dosud
zamlčeného, podstatného, osobního, o totálním nasazení třeba,
o lásce…
A jak je to současně půvabné, ty telefonky mozečky. Jak je to
vlastně sexy. Nepíšu nakonec celou tuhle litanii z čiré lítosti, že takový
telefon nevlastním? Nechci já nakonec, aby mi ho koupil hodný
strýček z Tokia? A opravdu jsem se v nestřežený okamžik bez
sebeovládání zeptala dnes v S-Bahnu N., zda bychom si z grantu
mohly takový jeden smartphone pořídit? Pro naši věc, pro ten náš
film?