Berlínský zápisník Dora Kaprálová

31. 12. 2013
Možná že na Silvestra by se hodilo napsat něco veselého. Třeba
historku o tom, jak se má přítelkyně Z. ocitla předevčírem v našem
berlínském bytě. A jak v něm ztratila klíče od toho bytu; a jak tam
teď sedí již třetím dnem uvězněná, dojídá zbytky z lednice, pod
koberci objevuje shnilé kousky rajčat, součástky z lega a možná i naše
vlasy; jak ji celý B. za okny provokuje a vábí k procházkám a jak její
přátelé z Brna přes fejsbuk posílají vtipné průpovídky a jak ty klíče
v tom bytě stále ještě náměsíčně hledá a nenachází… No! Na tom nic
veselého samozřejmě není. A pokud ano, pak je to veselé podobně,
jako je veselá druhá série depresivně něžného seriálu Lucky Louie.
A mně je navíc milé Z. čím dál víc a prudce líto, nechtěla bych být
v její kůži, a přesto se, po týdenním cestování s rodinou, občas
přistihuji, že ano… že si to proti své vůli představuji a chvěji se
blahem, že jsem Z. uvězněnou ve svém vlastním bytě, jsem sama
a nikdo po mně nic nechce, ani já nechci po nikom nic, je čas kolem
Silvestra a mně, uvězněné ve vlastním pokoji, nezbývá nic než sedět
a psát, ležet a jíst buráky, spát a pouštět si nahlas hudbu; válet se,
být sama!
Z. jsem vozila v kočárku, když se narodila. Po Obilňáku. Bylo mi
sedm a s kamarádkou I. jsme si hrály, že je to naše sestřička. Dokud
neřvala. Když se rozeřvala, odtáhly jsme kočárek do křoví a šly na
houpačky. Jednou nám jedna starostlivá paní řekla: „Vaše sestřička
pláče, v křoví.“ Odpověděla jsem jí: „Jaká sestřička? To vůbec není
naše sestřička, jestli myslíte ten kočárek a tak…“ A ta paní rozčíleně,
že je, že jsme ji tudy přece vezly před půlhodinou a chlubily se, že
miminko je naše sestřička. Lhát se nemá. (Lež má krátké nohy atd.)
Ale bez lži bychom nevěděli, co je pravda. Pravdou je, že milá Z. je
právě uvězněná v našem berlínském bytě, takže nejenže řvala před
lety v křoví, ale ony ty hrůzy pro ni trvají i nadále.
Ví tohle všechno uvězněná? Měla by to vědět, když je Silvestr?
Je vhodné, aby to věděla? Copak ji budu i takto na dálku do smrti
rafinovaně týrat a šikanovat? Ale vždyť to byl její nápad, odjet do
B., když my budeme v Čechách…
Takto nešikovně se milá Z. stala hrdinkou silvestrovského Zápisníku,
aniž bych si kdy přála vytahovat na světlo ten dávný zločin
s kočárkem. Vyplul na povrch sám. Lodička s dávným hříchem.
Dávám si jediné předsevzetí. Že se do Berlína jednoho lednového
dne s rodinou vrátím. Vždyť musíme, zásoby jídla se Z. povážlivě
tenčí, a co kdybych někde cestou potkala paní, tu starou babu
z Obilňáku konce osmdesátých let, která by mi připomněla, že Z.
je moje mladší sestřička? Nerada bych přítelkyni Z. našla v křoví
pokojové rostliny scvrklou a napůl vysušenou.