Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Jak jsme nezahynuli na rybách

Jenže tak ten konec nebyl, jak ho líčí předešlá kapitola. Byl bych
úplně mrtvej a tuhle knížku bych nedopsal. Konec byl jiný. Ten
telegrafní sloup jsme minuli o fous. Jeli jsme ku Praze, mávali bílým
praporem a občas jsme čůrali do plechovky od okurek. Z okraje
Prahy zavolal telefonem Jirka své ženě, aby umyla vanu speciálem
a napustila ji plnou vody, že veze kapra jak tele.
Před dům jsme dorazili tak akorát, kapr už dodělával a Hugo,
který se bál o slíbenou stovku, mu dával jakési umělé dýchání,
otvíral a zavíral mu žábry a dejchal mu z úst do úst. Potom ho
vypustili do vydrhnuté vany. Kapr se obrátil břichem vzhůru,
nikdo nevěděl, jestli dodělává, nebo jestli je ožralý. Dana s Jirkou
se střídali a drželi ho, aby stál rovně. Když se narovnal sám a maličko
plul, protože vana pro něho byla krátká, vyndal Jirka stovku
a podal ji Hugovi.
Jirka namaloval nad vanu ceduli:
BYL CHYCEN NA BIČ S NAVIJÁKEM PŘI CHYTÁNÍ CEJNŮ
NA PATNÁCTKU VLASEC.
NA KRYSTALKU.
Jen opravdový rybář ví, že takový kapr má tu správnou cenu.
A potom se jal telefonovat Tondovi, Jardovi, Petrovi. Telefonoval
všem tutovým přátelům, i přátelům, o kterých věděl, že jsou vlastně
nepřátelé. Zavolal souseda v domě Jardu Mirka:
„Chytil jsem kapříka, pojď se podívat.“
Všichni ho nahlas obdivovali a všichni mu v skrytu záviděli. Ale
ještě ho neviděli všichni. Neviděla ho ještě Praha-Šárka, neviděli ho
lidi z práce. Jirka otvíral okno, větral a měnil vodu. Vzpomněl si, že
by měl kapr žrát, a pamatoval si, že na Vinohradech byla cedulka:
PŘIJMEME LOVCE VODNÍCH VŠÍ!
I rozjel se na Vinohrady, ale vši neměli, neboť žádný lovec se dosud
nepřihlásil. Dal vyvolat foto z mlýna, ale zjistil, že kapr vypadá
na snímcích menší než ve skutečnosti. Mně vynadal a Hugovi napsal
sprostý dopis, že to tak vyfotil úmyslně, protože tak velikého kapra
ještě nikdy sám nechytil.
Jednoho velkého kapra chytil náš tatínek v Braníku, ale to mělo
docela jiný pozadí. Chytal v Praze a nic nechytil, a tak dal mamince
peníze na obrovskýho živýho kapra, aby ho koupila u Vaňhy. Když
se nikdo nekoukal, pověsil ho na prut, a tak dokázal těm blbounům
vltavským, jaký jsou v Praze ryby. Druhý den byla celá řeka obložena
rybáři.
Jirkův kapr se měl k světu. Spřátelila se s ním Niké, Jirkova fenka,
která vypadá jako ovečka. Stoupla si na zadní nohy a sledovala
moudrýma očima jeho majestátní pohyby. A potom to začalo jít
s Jirkovým kaprem z kopce. Jirka mu zřejmě příliš často měnil vodu
a on nebyl zvyklý na pitnou vodu, snad mu měl do ní přilít trochu
rumu.
Jednou přišel Jirka do koupelny a viděl, že kapr nežije. Nepohyboval
žábrami a nehýbal pusou. Ale nejzajímavější bylo, že stál jako
živý. Stál tak dvě hodiny a opíral se ploutvemi o dno, aby udělal ještě
Jirkovi radost. Spřátelili se. Jirka vzal nůž a mrtvého ho zařízl, aby
ho mohli sníst a aby to měl u Dany zas o něco lepší. Udělali z něho
řízky. Nikomu nic neřekl, že jsou z leklého kapra. Všem poslal, jenom
Hugovi nic. Měl na něho pořád ukrutný vztek, že ten kapr byl
na fotkách menší. Ve skutečnosti byl velký dost a časem v Jirkových
očích neustále narůstal. Dnes už je tak velký, že by se nevešel
do žádného fotografického aparátu na světě a do žádné vany světa.
Musel by se pro něj udělat zvláštní bazén a snímat by se měl
na širokoúhlý film.
Až si tohle můj bratříček Jirka přečte, řekne, že ze mě mluví bledá
závist. Nechytl jsem dosud svou životní rybu. Ale Hugo bude stát při
mně. Tomu to zatím všichni velcí kapři rozsekali na cimprcampr.