Berlínský zápisník Dora Kaprálová

7. 1. 2014
Hrdinka silvestrovského Zápisníku Z. uvěznění v našem berlínském
bytě přežila. Jídla v lednici se přitom ani netkla. Odjela tři hodiny
před naším návratem, abychom se minuli. Stud ze ztráty klíčů? Muž
po příjezdu vyhazoval z lednice zbytky plesnivé kačeny, polívku,
drobnou hnilobu; nadával. „Proč jsi jí důrazněji nenapsala, že má
všechno sníst?“ Krčila jsem rameny: „Zuzanka je možná pránistka,
ale ne, podívej, snědla nám oříšky, veverka…“ (A už zase na to musím
myslet: neměla jsem malinkou řvoucí Z. zaparkovat před třiceti
lety s kočárkem v křoví Obilňáku. Řekla jsem to ještě jednou šeptem
svému muži, a už to více nevyslovím.)
Vánoční cesta do Zlína. Do pravoúhlého moravského městečka
upracovaných, konfekčních, bázlivě stádních a slivovicově srdečných
divochů přijela za mnou milá B. Šly jsme spolu na malenovický hrad,
ale zbloudily jsme ve svátečním lese, hrad jsme nenašly. Nejvíc se
nám zalíbilo u smrčků. Ty jsme si chtěly všechny vyrvat ze země
a prodávat je na vánočních trzích, třeba v Myší díře v Brně. Existuje
ale vůbec ještě Myší díra v Brně? Potom jsme procházkovým
tempem jablečně zralých žen scházely rozvážně k městu, které je ve
skutečnosti spíš falešným předměstím Detroitu či Vídně, nahodilým
shlukem obchodních domů, aglomerací zhůvěřilých autosalonů,
natvrdlých shopping mallů a vrzajících trolejbusů, v nichž sedí
převážně chudí, co však přesto (chybou neekologického nevkusu)
místo důstojnějších secondhandů houfně volí shopping mally
táhnoucí se od Otrokovic po Zlín. Domorodci tak míří do světa
nekvalitního blýskavého konzumu, do domů zkázy, nad nimiž i zlý
oberkapitalista Baťa kroutí z mraků smutně hlavou. To už jsou snad
i nevěstince útulnější, napadá mě anarchisticky a lekám se své
asociální angažovanosti, v níž mě B. tak ráda, už mezi smrčky,
podporuje.
Chtěla jsem B. pozvat na zákusek do zlínského hotelu Garni,
protože mě zajímalo, jak může hotel takového názvu vypadat.
Vypadal smutně. Lákal nás na hrací automaty, ale i tyto prostory byly
zavřené; lákal nás na recepci, ale ta zela prázdnotou zrušených
nádražních hal. Tak jsme šly do vedlejšího hotelu Moskva. Seděly
jsme u umělého vánočního stromku, B. se stromečku dotýkala
pravým ramenem. Byly jsme v jídelně samy, příbory cinkaly, brzy se
mělo zavírat, však už bylo ke třetí hodině odpolední. „Zapálíte nám
na odchod slavnostně prskavky?“ ptaly jsme se rozjíveně mladého
číšníka a všechno bylo ve své nehybnosti krásné, svým způsobem
krásnější než třeba v Unter den Linden. Ano, o tolik krásnější než tam!
Když jsme vycházely z hotelu, musely jsme se protancovat houfem
důchodkyň, které pamatovaly Baťu a teď si přišly zatancovat se svými
dědečky, které Baťa pragmaticky šikanoval. A my dvě vetřelkyně
jsme mezi starší gottwaldovsko-zlínskou generací tancovaly
v zabahněných botách zpátky k východu. Stmívalo se a B. mi
vyprávěla detektivní příběhy o zakázaných zlínských šopách. Některé
měly jedovatě okrovou barvu, jiné svítily do šera ostrou zelenou
na pozadí oranžových baťovských domků. Jedly jsme za chůze
vánoční perník, přivíraly radostně oči proti všemu, co se příliš třpytí,
a svět byl v tu chvíli bezpečným, psychedelicky půvabným místem.
Další stanicí (přestupnou) bylo mé rodné Brno.
Seděla jsem s rodinou v kavárně Tungsram a jedla panino se
sušeným rajčetem. Najednou mě něco ostře řízlo do jazyka. Střep,
sklo, z jazyka mi tekla krev. Bylo to hloupé. Bylo to zvláštní. Vedle
našeho stolku seděl neslyšící chlapeček. Naše jazyky se v tu chvíli
spojily.
Možná že není potřeba pořád jen něčemu přesně rozumět, něco
přesně vyslovovat; možná je nakonec zdravé, že žijeme v německém
městě B., odkud posílám některé dopisy v cizí, německé řeči. Možná
lze i v přibližnosti, za kterou se tolik stydím, najít jistou rozkoš,
zalíbení. Na brněnském nádraží do mě vrazil další hluchoněmý,
gestikuloval a já jsem na něj výmluvně vyplázla svůj zkrvavený
jazyk. Usmál se.
Cesta Prahou. Na Wilsonově nádraží stínové divadlo opravářů
trafa proti zapadajícímu slunci. Cinkot příboru v maďarském jídelním
voze. Starý podnapilý číšník odchází, cinkot příboru ustává…
Mám ráda němost scén, a líbí se mi, že s pořezaným jazykem se
nedá příliš mluvit. Možná že jen jazyk, který je cítit a cuká tupou
bolestí, je tím jediným pravým jazykem. Zhůvěřilá mnohotvárnost
zmizí pod bezmocnou nutností omezit se na podstatné. A to
podstatné, to je třeba mlčení: v maďarském jídelním voze, u oken
kuchyňských stolů, na stráních, u vraků aut a lodí v přístavních
bretaňských městech, u baťovských domků, v berlínských ložnicích.
Anebo na Měsíci.