Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Boty Made in Italy

Já měl Emila moc rád a dlouho jsem mu sliboval, že ho vezmu na
úhoře. Vzít někoho na úhoře, to znamenalo řetěz tajuplných zážitků.
Lov v noci, neznámí dravci, o nichž tak málo víme, vynikající maso
pro Emilka a jeho ženu. Emila jsem dlouho připravoval, asi jako
kdybych ho měl vzít raketou na Měsíc.
„Emile, ve čtvrtek fičíme,“ oznamoval jsem mu tajně a důvěrně,
aby se k nám nepřifařil ještě nějaký známý. Chtěl jsem být s Emilem
sám.
Fiatem jsme mířili přímo do klukovských let. Emil jel pomalu
jako většina lékařů, kteří nechtějí další nehodou přidělat další
mrtvé. Fiat předl jako kočka. Emil kouřil Lucky Strike a já mu říkal:
„Kuř. Jen kuř. Celou noc nebudeš kouřit, tam nesmíme zapálit ani
sirku, aby nás nikdo neviděl. Opakuj to.“
„Celou noc nebudu kouřit.“
Dodal:
„Ani jednu Lucky Strike!“
Stačilo mi to. Úhoře obstarám já, Emil pořádného úhoře, právě
z řeky vytaženého, nikdy nejedl.
Emilovi bylo něco přes čtyřicet, parádník sám nebyl. Ale na
úhledný zevnějšek s nenápadnou elegancí dbala jeho žena. Tu nové
sáčko s decentní jemnou kostkou, tu poctivý vlněný svetr, vhodný
pro muže každého věku. To nejkrásnější, co na něm dnes bylo, nové
polobotky Made in Italy, měly barvu uzrálého pomeranče a přezky,
jaké už nosil Caesar.
Můj známý převozník se usmíval, věděl, že jde o úhoře. Pamatoval
si mě ještě z dětství. Dal jsem mu balík cigaret a on se stal
němým a už by nikomu neřekl, že někoho převážel do úhořího ráje.
Jaký tu byl nádherný úsek řeky! V pozadí se rýsovala Šímova
skála, kde jsem jednou chytl jedenáct úhořů za hodinu. Emile, vidíš,
co bych ti to líčil.
To už se stmívalo, nad řekou vycházel jen tak napůl měsíc, což
bylo dobré. Rozbalili jsme pruty, měli jsme obrovskou šanci něco
ulovit. Začalo období bez cigaret Lucky Strike.
Navlékl jsem rybičky určené pro velké úhoře, a promísil je se
žížalami, po nichž jdou ti menší. Noc byla v jakémsi polosnu. Dal
jsem spousty krásných nástrah. Ale pruty zůstávaly mrtvé. Rybáři
to dobře znají. Nic se nehýbá a nic se nepohne.
K půlnoci začal Emil žebrat o cigaretu.
Krucinál, když on je tak výborný lékař! Proč by si nezakouřil!
A tak jsem mu ji povolil.
Časem jsem otupěl. Nic nebralo. Emil si představoval zřejmě
chytání ryb docela jinak. Nasbíral dříví a rozdělal oheň. Dřív jsme
se báli cigarety, a teď u řeky plála vatra! Byla to troufalost. Ale Emil
tomu nerozuměl a mně už to bylo fuk. Emil si vlezl až k ohni, nahříval
si nohy a pak usnul.
Úhoře jsem nechytil. Bůhví, kde cestovali. Měl jsem – snad
poprvé – na rybách vztek. Že jsem nic nechytil. Že jsem tam táhl
Emila ze špitálu, kde ho potřebovali, protože měli stále málo lékařů.
A ještě méně tak skvělých, jako byl on. A tak jsem začal nadávat:
„Měli jsme hroznou smůlu, ale nepřišli. Kopl bych do toho! Ty
potvory! To mi odvedli ten den, kdy jsem jich tu chytil jedenáct!
Zrovna teď, zmije vodní! Zmije!“
Šli jsme podle vody zpět k fiatu. Emil dal převozníkovi svou poslední
krabičku Lucky Strike a pak už neměl co kouřit. Na druhém
břehu se ke mně obrátil a řekl:
„Neblbni, nebuď hysterka. Když jsme byli malí kluci, pásli jsme
u Malše husy. Je to už skoro čtyřicet let. A taky jsme chytali úhoře,
a taky jsme nic nechytili. A já si to tedy dnes zopakoval. Bylo to
krásný.“
To řekl Emil, který viděl celý svět, Ameriku, Borneo, Honduras
i Venezuelu. Viděl noc s českým nebem a hvězdami a stal se zas
klukem u praskajícího ohníčku. Zbavil se svých posledních cigaret
Lucky Strike, takže nazpátek nekouřil a jenom pozorně a pomalu
řídil. Pozoroval jsem ho, jak rozvážně jede a s klidem nechává
předjíždět šílence silnic. Díval jsem se mu na nohy. Najednou jsem
zvadnul. Z ohořelých špiček nádherných bot mu koukaly ponožky.
Věděl už dlouho, že mu boty od ženušky ohořely. Ale byl mezi námi
veliký rozdíl. Já uměl přijímat výhry a on uměl přijímat prohry.
Proto také pochopil, že úhoři tu noc nad námi zvítězili, jako se vítězí
ve sportu. Potom zastavil u motorestu a zeptal se dlouhonohé
servírky:
„Máte Lucky Strike?“
Podívala se na špičky jeho bot, z kterých vykukovaly ponožky,
a odsekla:
„Máme tu marice!“
Dal jí velké spropitné a poděkoval:
„To je báječný.“
A zapálil si maricu. Ve voze se usmíval. Byl zase u ohníčku jako
kluk a nad ním bylo nebe. Marně se snažil spočítat hvězdy. Byla to
doba, kdy ještě neodpovídal za životy dětí a lidí a kdy mu maminky
nechodily plakat, aby jim zachránil jediný poklad, dítě.
Míjela nás auta a někteří sváteční řidiči troubili a kleli:
„Vole! Jeď!“
A on jel dál stále stejně klidně, citlivě mačkal pedály, spíš jsme
pluli, než jeli. Byl za války řidičem transportéru a řidičem džípu.
V tankových bitvách se s kamarády prodral Ardenami, postupoval
proti nejhrozivějším fašistickým tygrům. Viděl už tolik mrtvých, že
by se nedali naskládat na tuhle bílou mírovou silnici. Věděl, že ti, co
ho předjíždějí, jej považují za poseroutku, jízlivě se šklebí a přitom
mnozí z nich sami moc dobře řídit neumějí. A taky se bál. Bál se, aby
je o kus dál nenašel na stromě nebo patníku s rozbitými hlavami
a přeraženými údy. Přál si být aspoň pro dnešek vzdálen bílým
fáčům, krvi, pláči a nesmyslné smrti.
Chtěl mít v paměti jen tu dnešní úhoří noc, ohýnek, který voněl
po bílých akátech a klukovských létech.