Berlínský zápisník Dora Kaprálová

21. 4. 2014
Vzít si s sebou do Čech v kapsičce sousedku paní Kranz nešlo. To
pochopila dokonce i malá F., ačkoliv jí nejspíš bylo trochu líto, že
odjíždíme z Krossenerstrasse zrovna o Velikonocích, kdy velcí
Němci s dětinskou radostí jindy protivně didaktických vychovatelů
schovávají velikonoční čokolády a ještě se u toho tváří, že oni nic, že
to všechno zajíci… Taky dva králíci paní Kranz mohli takový poklad
mým dětem ukrýt, ale neukryjí.
Prcháme totiž sami jako zajíci zpátky ke svým, k sobě samým,
ke Slovanům, nejprve do Hostýnských vrchů, za pasekáři, do kraje
nevkusně velkých betonových domů kolem Slušovic, které ubývají
úměrně tomu, jak se krajina vlní směrem do kopců, jak zdrsňuje
a potemňuje chudými, neomítnutými domky pijanů, úměrně tomu,
jak paseky střídají hluboké lesy a mýtiny plné horských potoků se
skorci, úměrně tomu, jak se krajina ztrácí do obzorů tajuplných
bukových lesů, v nichž mi přece jen není nejlépe, protože intenzita
horské syrové krásy, v níž není místo na úlevné spočinutí u rybníka,
mě upřímně řečeno dusí, zvlášť stoupám-li dýchavičně do prudkého
kopce…
Ne – ani tahle krajina tvrdých alkoholiků, pragmaticky kouzlících
čarodějnic a přecitlivělých patetických pracantů není mou, ale o tom
budu jako obvykle mlčet, jen si pomyslím cestou vlakem na východ,
že člověk si nebere jen muže a jeho rodinu, ale muže, jeho rodinu
a jejich krajinu, a že do takovéto krajiny právě vjíždíme, nejprve
vlakem EuroCity, pak rychlíky a trolejbusem z jednoho otrokářského
do jiného otrokářského městečka na pomezí Slovácka a Valašska,
a že toto město, město otrokářského kapitalismu a jediné vleklé
třídy, vztekle pracující třídy, že ani toto město není ve skutečnosti
mým městem, ale že to nevadí, protože pokračujeme dál na výlet
do hor a blíží se velikonoční svátky.
A právě když mi tahle nepříliš bystrá, zbytečně komplikovaná
úvaha zaměstnávala nervózně znavený mozek, právě v ten okamžik
přistoupil do trolejbusu mezi městečky O. a Z. mladý muž, posadil se
vedle mě a poradil mi, ať si označím neoznačené jízdenky, protože
jinak budu platit. Ano, řekla jsem. Platit. A ten chlapec se ještě zeptal,
odkud jedeme, a já jsem řekla, že z Berlína. Tahle informace chlapce
zasáhla a prudce rozrušila, slyšela jsem na chvíli dokonce bít jeho
srdce, srdce ptáčka, skorce takového. Říkal, že je jeho životním snem
odjet felicií do Berlína a zpět. Že by ani nemosel znát žádné německé
slovo, vobec žádné, pokračoval nářečím, a že by mu stačilo koupit si
feliciju a jet, a možná naučit se německy větu plnou nádrž, protože
co jiného chtít od národa, který nás ponejprv (skutečně řekl slovo
ponejprv), který nás ponejprv okupoval, pak pozabíjal a povraždil…
to říkal ten chlapec andělsky vážné tváře a pak zvolna přešel
k myšlence, že nedokážu odhadnout jeho věk, protože se právě
oholil. „Já, pani,“ pokračoval chlubivě, „já když jsem se jednou
ponejprv celý rok neholil, tak jsem vypadal jako Usáma bin Ládin, a to
byste mi neřekla osmnáct, ale třeba čtyřicet let.“ Pak ten chlapec
stočil řeč zpátky k němčině. Říkal, že je to nesrozumitelná hatmatilka,
podobně jako maďaršťárna (skutečně řekl maďaršťárna), slyšela
jsem, jak se někdo za námi zasmál, unaveně jsem na posměváčka
sykla, protože ten chlapec mě právě osvobodil od hloupých
komplikovaných úvah…
a osvobozoval mě dál. Řekl, že než se učit maďaršťárnu nebo jazyk
našich vrahounů, tak to on že raději rušťárnu (skutečně řekl
rušťárnu), a taky teď se někdo za námi ostře, řezavě zasmál, muž
nějaký. Ale chlapce to nerozházelo a pokračoval, že němčinu ani
maďaršťárnu v tomto životě už ne, že to by se už raději učil vyhynulé
řeči ptáků.
Stalo se toho tento týden daleko víc, třeba dnes je Květná neděle,
a Ježíš a tak dál… ale myslím, že nic, že opravdu nic nepřekoná
odhodlání chlapce z trolejbusu učit se raději vyhynulé řeči ptáků.