Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Zlatí úhoři VIII.

Odplížil jsem se do kůlny a nevěděl jsem, jestli tam mám pověsit
úhoře anebo sebe. Nakonec jsem se rozhodl pro úhoře. Viseli tam
dlouho a nikdo si jich nevšímal. Maso se v nich vytratilo a zbyly
jenom hlavy a kůže, které se kývaly ve větru jak oběšenci, jakmile se
otevřela kůlna. Rozhodl jsem se, že je pochovám jako lidi. Zakopal
jsem je pod břízu u studánky, odkud bylo vidět na řeku a na jejich
vodní cestu k Sargasovému moři. A napadlo mě tehdy, že snad není
zlé, když člověk zabije rybu. Ale je strašné, když ji nespotřebuje.
Jako by mrtvé a zničené ryby byly doopravdy jen ty, které se
zahrabou do hnoje, naházejí do popelnice, anebo kterým se vykope
kdekoliv hrob.
To byl tedy hrob mých zlatých úhořů. Takový zbytečný hrob, jaké
někdy bývají nejen u ryb a ptáků, ale také u lidí.
Časem zemřel Franci Janouch, řezník a uzenář c. k. mocnářství
a později ČSR a ještě později ČSSR, Janouch, kterému jsme nikdy
neřekli, že ty úhoře přesolil. Naopak jsem mu jednou řekl, že byli
jako báseň od Fráni Šrámka. Chtěl vědět, kterou báseň mám na
mysli, a já mu řekl: „Splav.“

pokračování příště