Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Zlatí úhoři VII.

19. červenec.
Všechno bylo nachystáno k tatínkovým narozeninám. Žluté růže
na stole, bílý paličkovaný ubrus a čistý tatínek, kterého maminka
vydrhla celého rejžákem. Hovězí polívka s nudličkama a kuře
s bramborečkama. Meruňkový kompot a točené pivo od Hartmanů.
Než se začalo nosit na stůl, řekl jsem skromně:
„Měl bych předkrm.“
„Sem s ním!“ vykřikl rozjařený tatínek. Snad očekával šunku
anebo buřty v cibuli.
Já však nesl z kůlny na tácu svou jedenáctku zlatých úhořů,
převázanou krásnou modrožlutočervenou mašlí A. C. Sparty, kterou
mi na ně připevnil pan Franci Janouch. V mé duši k tomu troubily
fanfáry, tlouklo se na puklice a srdce provolávalo mnohokrát sláva.
Věděl jsem, že tatínek bude mít radost, protože jsem je chytl já,
jeho syn, a to je stejný, jako by je chytl on. A taky jsem se nemýlil.
Postavil jsem zlatý tác před tatínka a ozdobil ho třemi citróny ze
španělského jihu, vytaženými z kapsy. Protože správní uzení úhoři
se musí pokapat citrónem, jinak by neměli šmak a nebyli by jako
báseň. Okny sem svítilo na stůl slunce a nejen tác, ale i úhoři se
leskli ve zlatě. Byli náhle zlatí jako zlato na královské koruně anebo
na pokladech Tutanchamónových. Tatínek byl ohromen a volal do
kuchyňky na maminku:
„Hermínko, náš chlapec chyt zlaté úhoře!“
A začal hned plakat, věren zásadě, že pláč je tak krásný jako smích.
Tenhle jeho pláč neměl nikdy dlouhého trvání. Rozřízl španělský
citrón a přivoněl k němu, jako se voní k růži. Přikývl. Se Španěly byl
spokojen. Pak si dal do úst první sousto úhoře, kousl a udělal takový
ksicht, jaký dělal v pozdějších letech Louis de Funès v Saint Tropez
krátce po propuštění z policejních služeb. Teď tedy tekly tatínkovi
slzy opravdově. Vyprskl zbytek úhoře na paličkovaný ubrus a řekl:
„To se nedá žrát. Franci je blb. Měl lehkou ruku a navíc zas myslel
na tu svou slavnou Spartu. Ty úhoře přesolil.“
To řekl a dal se do hovězí polívky s nudličkama. Začal mlaskat,
aby oznámil, jak si pochutnává.

pokračování příště