Berlínský zápisník Dora Kaprálová

14. 4. 2014
„Co děláš večer?“ houkne na mě dnes odpoledne na chodbě číhající
paní Kranz.
Chtěla jsem se dodívat na jeden sedativní filmový dokument,
jmenuje se Focus of intimity a už pro ten trochu pitomý, geniálně
abstraktní titul jsem se chtěla dodívat. Je a není to vlastně ani
pořádný film, je to přeestetizovaný obrazový esej o vesmíru, se
staticky úchvatnou kamerou a dlouhými, klidně i pětiminutovými
záběry měsíční krajiny na konci světa. V tom filmu mluví světově
proslulí fyzikové, filozofové, ale třeba i prostý chilský indián u pumpy,
kamera je opravdu krásná, kulhavě básnivá, ale celé je to přesto
mdlé, naléhavě fádní, umělecké, videoart po rakousku, žádný humor,
jen tumor hlubokých úvah; včera jsem viděla první půlhodinu a hlava
mně pak spokojeně klimbala na polštáři, usínala jsem s blaženým
pocitem, že jsem prožila tu nejmonotónnější ukolébavku života.
A teď se mě paní Kranz na chodbě ptá, co dělám dnes večer. No
co bych měla dělat? Večer si chci zase pustit tuhle show pro
rezignované snílky, tuhle chladnou pohádku bez hrdinů dobra a zla;
dodívat se na ni, smířeně odejít, usnout… Chcete se přidat? Je to
trochu o nesmrtelnosti, o všem a o ničem, holt filmový esej takový
tzv. umělecký, říkám si a myslím, že tuhle větu o nesmrtelnosti jsem
snad dokonce zaslechla včera ve filmu, a když nezaslechla, pak je to
věta z mého snu, který mi film později přivolal, protože sny jsou ve
skutečnosti jen pokračováním filmů, takže ano, mohla to být věta
z filmu…
Ne, ne, ne! Přiznej si, že nejsi už schopná psát dál tak naléhavě
smutný příběh o paní Kranz, pokračovat a neužírat se pocitem vnitřní
nesvobody. Tragika, která, a tomu pevně věříš, ve skutečnosti sama
o sobě ani neexistuje, je ti cizí. A hlavně – máš strach z narušení
křehké intimity s paní Kranz, která ti doživotně zůstane cizinkou,
byť by dveře rozrážela šestkrát denně, kdykoliv projdeš chodbou
a zadupeš… Bojíš se jako čert kříže i ďábelské manipulace, kterou
pohrdáš ve filmech, těch dokumentárních, těch od přátel, kterých si
jinak vážíš, ale pak vidíš ty jejich kunst-hrátky s lidmi, kteří zůstávají
proti vší logice věci skutečnými, živými, nerozmazanými, plnými
bázně i naděje, a dostaneš najednou zlost… Stojí tam před kamerou
nazí a bezbranní, zatímco ti, co stojí za kamerou, dychtivě nasávají
každou odchylku od jejich normality, číhají na jejich chybu, vychýlení
pohybu, na akci, v hlavě se jim rojí tisíce legračních situací, do
nichž by své filmované oběti chtěli dovést.
A tak se ti chce zakřičet: Paní Kranz, Ingrid Kranz, Ingrid, utíkej
ode mě pryč, pro mě jsi právě teď postavou, čmouhou, fejkem,
flekem na zdi odstavců a vět! Copak tě to nepohoršuje, neděsí?
A paní Kranz (ta skutečná) by pak nejspíš udiveně zvedla hlavu,
paruku našikmo (ale ona přece ve skutečnosti žádnou paruku
nemá), a řekla by: Moc ti teď nerozumím, ale asi ano, trápí mě to.
Myslela jsem, že jsme přítelkyně… A vůbec. Proč jsi mi pak dávala
ten moleskin, a k Vánocům mi nosíš cukroví, proč mi občas
nakupuješ?
Protože tím sleduješ nějaké své cíle, ty pokrytecká česká
sviňko? Cíle, po kterých je mi h-vno?
V tu chvíli bych musela po pravdě odpovědět, že moleskin jsem
jí ve skutečnosti ani nedala, že i to jsem jenom napsala, protože
mě lákala představa, jak by si ona sama zapisovala detaily ze svých
všedních, trochu osamělých, ale přece snad ne pouze zoufalých
dnů staroby. A stejně bych nakonec musela přiznat, že s ní nikdy
do žádného Amsterodamu neodjedu, že i to byla jen utkvělá ranní
představa při čištění zubů, která vyšla ze vzpomínky na loňské jaro:
Sedím s paní Kranz na hřišti před domem, vedle právě kvete sakura.
Den je vlídný, teplý, slunečný, až se z toho všeho osmdesátiletá
paní Kranz rozvykládá, jak by se ještě jednou v životě ráda podívala
do Amsterodamu, protože tam mají tulipány a nemají tam tolik
„černejch“…
A jak tohle nekorektní, rasistické zaklínadlo poživačně vysloví,
podívá se na mě trochu provinile, ale já mlčím jako hrob, sleduju totiž
právě tureckého chlapce, který se přetahuje o balon s holčičkou, na
kterou maminka z lavičky křičí zas něco polsky. Všichni jsme
přistěhovalci, Ingrid Kranz, všichni, říkám si v duchu a vidím, jak
s touhle do padesátého kolena německou matronou odjíždím
do Amsterodamu a jak tam nebohá očekává za každým rohem
holandskou královnu, tu modrou krev, a zatímco číhá na královnu
(vzala by si s sebou taky králíka?), hledá a šmejdí kolem elegantních
říčních kanálů, krásná a omládlá, znavená k smrti, točíme o ní s N.
road movie. A zatímco paní K. voní k neviditelným tulipánům, cítíme
my s N. jen silné, nahořklé parfémy muslimských přistěhovalců
z Afriky, ty s koriandrem, smrad z kanálů a k tomu za nádražím kouř
z hašiše, a třeba jí to i řekneme, ale ona nám stejně neuvěří, dál bude
ve vzduchu cítit modrou krev a vůni tulipánů… Bude nám asi i dobře,
nakonec, nejsme moc konfliktní, zvlášť je-li ve vzduchu cítit hašiš,
modrá krev a vůně tulipánů…
Bylo by nám společně dobře, určitě by nám bylo dobře… Ale
nebude. Nebude… Vždyť jak říct staré zničené ženě, kterou sotva
znám: „Hej, pojeď s náma do Amstru, show must go on!!!“
A kdo by to navíc všechno zaplatil? He?? Nějaký ten Braniborský
filmový fond? Česko-německý fond budoucnosti? Nebo minulosti??
Zatímco tohle všechno detailně promýšlím, přešlapuju s těžkou
nákupní taškou před dveřmi bytu paní Kranz. Paní Kranz dál žmoulá
a převaluje na jazyku svou otázku „Co děláš dneska večer?“, králík
se jí dál proplétá mezi chodidly s froté papučkami a já neodpovídám,
protože jsem právě na cestě s Ingrid Kranz do Amsterodamu.
Teprve když se vzpamatuji, řeknu: „Dnes večer, Ingrid, budu
spát.“