Berlínský zápisník Dora Kaprálová

28. 4. 2014
Sladce a moudře ubíhají jarní dny v městečku Strmilov, obklopeném
rybníky jižních Čech, zvlášť když má naše mladší dítě právě pět let
a od rána tančí ve vílích šatech a ptá se udiveně, jestli je tomu
skutečně tak, že už nikdy v životě, opravdu nikdy v životě nebude mít
znovu čtyři. „Zeitmaschine není,“ směje se jí starší sestřička. „Stroj
času,“ říkám trochu přísně, „stroj času je to česky.“ Zvláštní je, jak je
čerstvě pětiletá tou informací o nenávratnosti času upřímně
zaskočena, jak si to stále znovu memoruje, jako by právě na cosi
životně důležitého přišla, a mě to dojímá – je to veselé i smutné
současně, je v tom plnost života i střep odcházení, schovaný zatím
v neprodyšné mlze, a přesto něčím strašidelný… skoro až k svůdnosti.
Z městečka S. jsem odjela před třemi dny s tatínkem do Brna.
Pěkný, klidný výlet, vlídné hovory a tichá únava, pomalá chůze…
Napadlo mě, že jdeme pomaleji, dokonce mnohem pomaleji, než
se chodívá s malými dětmi. Zeitmaschine není, stroj času je to česky,
opravila jsem se za chůze po České ulici – napůl zděšeně, pak jsem
spatřila bývalého kolegu z MF DNES, chtěla jsem ho zasklít, ač bych
ho ve skutečnosti byla i ráda viděla, pak jsem se za ten bláhový pokus
jít dál anonymně po České (jako by to bylo někdy šlo) zastyděla, až
jsem zrudla a ano, v tu chvíli jsme se i pozdravili, zastavili, bylo to
rozpačité setkání. A hned se tu zjevil i M. B.; Brno ve své nejlepší
formě a společné debaty o marnosti světa naproti hotelu Avion,
z něhož tu a tam vylezou společně s hotelovými hosty i krysy. Z B.
jsem pak přesedla na vlak do Vídně, nějaké ranní pracovní povinnosti
a pak taky návštěva známých a večeře u nich. Přijela jsem tam
vpodvečer s prudkou bolestí hlavy a rovnou zamířila
do Stephansdomu, kde hořely svíčky, u kterých jsem si hřála ruce
s hloučkem italských turistů, vepředu u oltáře s desítkou věřících byla
právě podávána večeře Páně, já jsem ale s hloučkem turistů postávala
za mříží u vchodu; do katolického chrámu vstupovat jedině za mříž
a se vzrušenou účastí pozorovat ministranty, ty malinké a velebné
permoníčky věčnosti…
Co bylo dál, na to si pamatuji jen mlžně… Kavárna Hawelka, chuť
a nemožnost kopírovat trasu z Bernhardova Mýcení a ujet přátelům
raději na Simmering a zpátky do Glitzerstrasse k Auersbergerovým,
čekat tam tupě v ušáku na večeři (naproti T. Bernhardovi), očekávat
příchod herce a myslet na Joannu. (Nic z toho se nepovedlo, však se
nepíše rok 1984, však nejsem z té knihy Mýcení, žádné bolero
v uších.)
Zato jsem se doslova přežrala v malém vnitřním domečku
vprostřed nehorázně velkého loftu těch milých, majetných, z Berlína
přestěhovaných přátel. A ranní schůzka – důvod mé mise – ta
nakonec odpadla! A to bylo konečně jako z Mýcení, neboť odpadla
kvůli smrti jednoho věhlasného rakouského muže, co právě zemřel
na malárii, šlo to šeptandou už na večeři u známých, večeře
to nebyla umělecká, ale vídeňská ano, na pianu portrét oběšené
příbuzné, hovory o věhlasném mrtvém a ranní odvolaná schůzka
kvůli této nehodě, to vše v průběhu večera, dusné bouřkové noci
a ostrého rána… Místo schůzky jsem odjela k Dunaji a tam pozorovala
v menším jezeře červené ryby, tak živé, bezstarostné a hbité,
jako by dosud neslyšely nic o malárii a úmrtí věhlasného Rakušana,
a zatímco jsem pozorovala červené ryby na pozadí rozbitých chatek,
dvou veslařských člunů znuděných mužstev (osazenstvo nad
sedmdesát let v baseballových čepicích), zatímco jsem meditovala
pohledem na ryby, meditoval starý muž v byznysmenském obleku
s nějakými skripty zase upřeným pohledem na mě. Pohledem,
skrze který nejspíš sám pozoroval ryby anebo mužstva znuděných
veslařů. To vše se odehrávalo v městsky hypermoderní krajině
vysokých kancelářských budov a ostře modrého dubnového nebe.
Dost možná, že Vídeň je na tom podobně jako Brno; taky už
skoro není. A dnes není skutečně, aspoň podle zprávy, která mi
právě vyběhla na monitor a hlásí, že dům, kolem něhož jsem před
dvěma dny procházela, už nestojí. Není tam, vybouchnul, a to na
Mariahilferstrasse. Jak jinak se taky může jmenovat místo něžné
zkázy byvšího dekadentního mocnářství. Jak jinak!! Stroj času tedy
nakonec je, existuje, pracuje mechanicky pořád dál, s elegancí, s níž
ti unavení vídeňští veslaři v anonymním jezeře poblíž Dunaje pádlují
absurdně tam a zase zpátky, zbytečně a spořádaně, po rakousku,
pod sebou bezstarostné červené rybky, na břehu urputného starce
v kostýmu úředníčka.