Jak jsem potkal ryby Ota Pavel

Zlatí úhoři IX.

Odešel Prošek. Převáželi ho v rakvi na jeho nejmilejší lodi a pod
tou lodí plavala stráž ze stříbrných ryb. Plakal jsem na břehu jako
nikdy v životě a pláč nebyl tentokrát krásný jako smích.
Jen tatínek se ještě držel na zahradě světa a vydal se na stará
kolena na západ.
Na západ maličko od Prahy, do Radotína, kde si koupil za mince
stržené za chatu malý domeček, jen tak postavený, aby ho slunce
nespálilo a neshodil větříček. Měl zahrádku s jahodami a jabloněmi,
na které rozvěsil budky pro špačky. Na zahrádce si ještě postavil
vyvýšenou chatičku, skoro na kuřích nohách. Říkal jí kutloch nebo
trucovátko. Do ní si zalezl, když měl dost celého světa a maminky.
Tamodtud nám nadával, že si ho nevážíme za to, co pro nás udělal.
Naštěstí mu tekla pár set metrů od domku jeho řeka Berounka.
S kamarádem Vaškem Hájkem postavil na zahrádce z betonu
čtverhranný bazének na ryby. A jak jsem se měl brzy dovědět, hlavně
na úhoře. Myslel jsem, že to všechno skončí tím přesoleným fiaskem,
ale ono to všechno pokračovalo s daleko větší intenzitou nanovo.
V Radotíně na kraji města u transformátoru bylo tehdy docela
interesantní rybářské ovzduší. Na starém hrnci tam seděl a chytal
starej Braindl, o kus dál rybařil Alois Purchart, který za protestu
místních žen s oblibou chytával žížaly na zahradách v noci
v podvlíkačkách, a taky tam chodil rybářský machr Vodolán. Běhal
tam i Hájkovic Ferda jezevčík a rybářům kradl a žral nejfajnovější
těsta, určená rybám. A hlavně tam jezdil můj tatínek, posedlý úhoři.
S tatínkem rybařil občas Vašek Hájek, který měl krásný tělo a uměl
nádherně plavat, takže když rybáři uvízli háčkem na dně, Vašek
tam zadarmo zaplaval a vyprostil to. Šutrů tam bylo daleko víc než
ryb a tatínek, který přijel na kole s vozíkem na ryby, brzy chytil dno
a křičel v nastávající noci:
„To je řeka!“
„Tohlecto je řeka!“
„Do prdele, tohle je proklatá řeka!“
Pak se rozhodl:
„Mám americký vlasec USA. Utrhnu s ním i dno.“
A jal se vytahovat za povzbuzování ostatních kameny a dno.
Z baráků se brzy ozývalo volání, aby byli rybáři zticha, že pracující
nemůžou usnout. Jestli to bude každý večer, půjdou si stěžovat na
SNB anebo na národní výbor.
Tatínek dno neutrhl, a tak zas volal:
„Vašku, stále váznu. Zaplav mi to.“
Vašek se svlíkl, párkrát se rozcvičil, osmělil, a hups tam. Brzy
zjistil, že tatínek má tak silný vlasec, že by na něm mohl tahat vodní
krávy. Proto nemohl utrhnout vlasec Made in USA. Vašek se potopil
jak vydra a vyndal háček zpod kamene. Když se octl ve vodě, tak
si trochu zaplaval a řeka byla načas přeplašena, takže se zatím
nechytalo anebo se to nebralo vážně. Vyprávěli si anekdoty a báječně
se bavili.
Ale většinou se to vážně bralo.
Tatínek přišel na novou teorii. Musí nachytat stovky a tisíce
rousnic. Rozseká je pro úhoře na maděru, nahází je do vody
a bude v tom chytat. Tak dostane úhoře. Ale nejdřív musel dostat
ty rousnice. Chodili s maminkou v mokrých nocích po Novákovic
zahradnictví ohnuti, svítili baterkami a chytali rousnice za hlavičky
a vytahovali je ven. Bolel po tom kříž a oči. Chtělo se spát, protože
to bylo vždycky v době, kdy už normální lidé spí. A tatínek měl
dokonce po těžké operaci a z očí mu tekl takový sajrajt a slzy.
Maminka naříkala, že už to nevydrží, a tvrdila tatínkovi, že si měl vzít
docela jinou maminku. Tatínek jí dokazoval, že to musí vydržet,
a vedl propagační řeči. Maminka mu skutečně dala za pár dní vale,
zůstala doma a on poletoval po nocích se světlem sám jak Bludný
Holanďan.
Když měl dostatek rousnic, vydal se na kole s vozíkem k řece.
Nevěřil už, že potká zlaté úhoře, ale začal chytat úhoře samotáře.
Brzy jsem dostal od něho vzkaz, abych přijel do Radotína. Přivítal
mě oholen a slavnostně naladěn. Posadil mě do zasklené verandičky,
kde někdo prostřel bílý paličkovaný ubrus, a na něj položil
vidličku s nožem.

pokračování příště