Berlínský zápisník Dora Kaprálová

26. 5. 2014
Některé májové dny, jako třeba ten páteční, bývají tak hebké, svěží
a nekonečné, až z toho padne na člověka tichá noční melancholie;
nedá se spát, číst ani soustředit, dá se jen třeba šmírovat zasněně
mladíka s kytarou na rovné střeše protějšího činžáku, jak něco zpívá,
ale vítr mu bere slova, slyšet je jen opilec z kiosku a něco se někam
definitivně ztrácí, nikomu to však nevadí, ne dnes, ne v tuto chvíli,
člověk si zívne, usměje se, povzdechne si, popřeje druhému dobrou
noc a žije se dál, bez stížností a úzkostí – jen s údivem, protože
i takové dny se občas objeví, a je to pak radost, prostší než tohle
podivné souvětí.
Školka byla v pátek zavřená, vzala jsem F. na kolo a dojely jsme
na ostrov v Treptowu. Z lehátek jsme pozorovaly šlapací kola
a počítaly kanoe, bylo jich deset, pak dokonce dvanáct, potom jsme
na chvíli zavřely oči a vrtulník, co se vznesl zpoza lodě s ruskou
restaurací, způsobil, že všichni lidé v kavárně s lehátky otevřeli pusy
dokořán, to i my – a některým vlétla možná do pusy malá muška.
Zeptala jsem se F. v tom okamžiku (vždyť je jí už pět), co má na
životě úplně ze všeho nejraději. Řekla mi, že moje kytičkované šaty.
Pak se ale vážně zamyslela a přiznala, že nejraději ze všeho má
vlastně lesy a květiny. To se mi tak zalíbilo, že jsem jí za odměnu
koupila další limonádu. Hbitě zauvažovala, že tohle řekne na požádání
kdykoliv, že si to jen musí zapamatovat, a příště že by nanuk mohl být
klidně oříškový.