Berlínský zápisník Dora Kaprálová

19. 5. 2014
Včera před sedmdesáti lety zemřela v Ravensbrücku Milena Jesenská.
Její popel byl vysypán do jezera, u kterého jsem na terase
restaurace pila cappuccino, v přístavu kotvily malé unavené loďky,
v krajině borovicových fürstenberských lesů foukal vítr, ale ne moc.
I sobotní slunce svítilo mírně, na hladině jezera odkvétaly lekníny,
proletěl tudy jestřáb, v horizontu za jezerem se skoro idylicky tyčil
pomník koncentráku… A vtom se to stalo: starší číšník mi důvěrně
pošeptal do ucha, zda bych si přála vepřové koleno. Koleno? Proboha,
jaké koleno??
Někdy se svět takto nečekaně odstěhuje do hlavy, napadlo mě,
a to je pak těžké navázat řeč o vepřovém koleně, navíc v nevyžádané
intimitě, naproti táboru R. Neřekla jsem ani ň, neomluvila
svou mlčenlivost. Svět se mi jen přestěhoval do hlavy. Ravensbrück.
Milenu Jesenskou trápil v koncentráku tak těžký revmatismus, že
poslední dopis musela napsat na stroji, neudržela pero. Nohu v koleni
měla neohebnou …
Před sedmdesáti lety a dál bych mohla přes jezero Mileně Jesenské
skoro zamávat, napadlo mě ještě u kávy. Mileně, jejíž vězeňské
dopisy byly včera poprvé vystaveny v Německu. Dopisy našla čirou
náhodou v pražském policejním archivu mladá polská bohemistka
A. Militz, která psala bakalářskou práci o Honze Černé. Ležely
ve spisech Jaromíra Krejcara. Na včerejší vernisáži jméno této
studentky nikdo ze sedmi řečníků nevyslovil! Nehoráznost. Nebo jsem
to jen přeslechla?
Já ale nechci psát o té hezké a bohaté výstavě v R., o průběhu
dvouhodinového bloku různých proslovů, politicky chladných nebo
silně emocionálních, hlubokých nebo tenkých jako žížalí exkrementy.
Nechci vlastně psát ani o náhlém prudkém větru, co málem
znemožnil postarší šedesátileté šansoniérce z Hamburku dokončit
jednu Rilkovu zhudebněnou báseň (partitura jí odlétla a ona sama
málem taky, její dětsky koketní šaty vlály bezmocně ve větru, zatímco
mladý klavírista, nezúčastněně přesný v rytmu, si pravou rukou
přidržoval vlasy z čela, v panické hrůze z rozcuchanosti). Ne. O tom
taky nechci psát…
Vlastně nechci psát o ničem, co nedokážu plně vyslovit, a výlet
do R. byl jedním z takových dnů… A kdy mi konečně napíšeš Ty,
Honzo, co dělá Jaromír? Vypadám dobře, jsem štíhlá a pohyblivá (?),
mám dlouhé, skoro šedivé vlasy a jsem opálená od slunce. Je tady
nádherný vzduch, kolem jsou tady lesy, šumí a voní – Myslím, že jestli
jednou budu zase svobodná, to štěstí neunesu. Všechny vás
mnohokrát pozdravuji. Milena (1. 8. 1941)
Dopisy jsou vždycky voláním o pomoc a skoro každý dopis M. J.
z vězení (Pankrác, Drážďany, Ravensbrück) byl takový. Ale její
pozdější dopisy z R., to už byla čirá modlitba: svědectví o překonání
zoufalství a smíření – svědectví tak hluboké, že se po jeho přečtení
chce jen mlčky a prostě být.
Z jednoho domu, kde bydleli nižší esesmani, je prý dnes hostel.
Jedla jsem pak na apelplacu buchtu (po vernisáži servírovali suché
buchty se spoustou drobenky), foukal už zase mírnější vítr, byla jsem
v pozdní odpoledne sama ve vile vrchního esesmana Maxe Kohlena
a zabloudila v ní, v panice hledala východ z podkrovních pokojů…
Opouštěla jsem areál jako poslední, uklízečka na mě zakřičela. Ale
rozumět jí nebylo. Musí to být divné, uklízet tam. Pak jsem ale přece
jen pochopila, volala na mě „Co tady ještě děláš, ty blázne, je
zavřeno, mám tě tady zamknout?“, hadr bojovně přehozený přes
smeták a tak hezky, tak zpříma, tak brutálně se na mě usmála. Tohle
by se myslím i neskutečně živelné Mileně Jesenské zalíbilo. Ta paní
s kýblem a její razance…