Berlínský zápisník Dora Kaprálová

2. 6. 2014
Občas, třeba zrovna dnes, myslím už zase na to, co to je ta
anekdoticky pojímaná historie a zda jsou ti hipsteři skutečně občas
jen necitlivá, arogantní telata, co kupříkladu v TV pořadu Tečka
páteční noci uráží kluky z kapely Gulo čar, aniž by to tušili (ale zde
vlastně mluvím o jednom konkrétním moderátorovi, protivně
egomaniakálním).
Ano, uráží někoho, kdo nemá školu, kdo nerozumí ironickým
historickým narážkám, ale já vím, že zrovna kluci z Gulo
čar (a holka Irena) jsou sami o sobě strašně vtipní, a vím, že si
nenechají kálet na hlavu a nanejvýš jsou na chvíli zaražení, protože
to, co u nich vypadá jako pasivní slušnost a zpomalenost v reakcích,
je spíše ostychem zkombinovaným se srandovní cikánskou
chytrostí. Kdysi v Brně jsem s nimi dělala rozhovor pro Mladou
frontu. A pamatuju si dodnes svůj podivný stud, že se budu nechtíc
vytahovat při kladení otázek, že budu ta vzdělaná; ale dopadlo to
úplně jinak. Kouřili jsme ve zkušebně na Spolkové trávu, pouštěli
mi Stevieho Wondera, mluvili o lásce, o životě, trochu o toluenu.
Ptala jsem se, jestli znají Goldieho a mají rádi Portishead, ptali se
mě, kolik znám soulových kapel a jestli umím anglicky, trochu si
ze mě utahovali, jak podivně mluvím (občas jsem trochu křečovitě
vyslovila vole), trochu jsem si z nich utahovala, jak podivně mluví,
myslím si ale, že mezi námi probleskovala love. Nemyslím, vím to!
Málem jsem s nimi ještě týž den odjela na turné, málem jsem
byla jejich mámou, milenkou, manažerkou. Rozhovor v MF byl
pochopitelně průměrný, neboť ohraničený konvencí novin, ale četl se
zlehka, nebyl v něm ani žádný hipstery tolik nenáviděný laskavý
humor, nebyl v něm ovšem ani hraniční cynismus pro pobavení
nezkrocené intelektuální agrese.
Hloupost je někdy moudřejší a vůbec – vždyť už to tak stojí
v Bibli, hipstříci! Bible, znáte? Komiks takový.
A proto, proto je pro mě podstatné vlastně jen jedno zjištění:
že ti moji kluci z Gulo čar (a Irena) řekli, co je štvalo. Jejich hlas
nesvědčí o nedostatku sebevědomí, jak si patrně dosud myslí
uražený moderátor dívčí tváře; ba je tomu přesně naopak! Jistě by
si i s tímto hipstříkem s mimikou Karla Vachka dali kluci z Gulo čar
v hospodě čouda, anebo by mu v té hospodě dali na bednu, ale jen
tak, po cikánsku, bez ironicky naivních konotací na minulost, která
je přece (doprdele) vždycky nakonec víc než pouhou anekdotou.
Jsme hrdiny i hovady současně a v každé vteřině našeho života
se to neustále míchá a mění. Kéž bychom to věděli. Každou vteřinu.