Berlínský zápisník Dora Kaprálová

9. 6. 2014
Od jara jezdím každou sobotu – pokud to jde – učit češtinu dvě
mladé slečny z lesní vily ve Wannsee. Připadám si jako Fontane
a někdy jako Rilke, ale většinou jen jako taková legrační osoba, co se
zčistajasna ve Wannsee dokonale metamorfuje z rozevláté
obyvatelky Friedrichshainu do elegantní učitelky (kterou jsem nebyla,
nejsem a nebudu) a která si zachovává vítací dekorum v retro stylu
hyperkorektní laskavosti.
Zpočátku jsem si navíc myslela, že je to otázka finanční nutnosti,
přijmout takovou práci, a taky že to dělám z nějakého romantického
důvodu, třeba abych předala těm dívkám životní poučení
z východního Berlína. Ale hned při první návštěvě mi došlo, že mě
obě ty holky v nejkřehčím věku puberty něčím hluboce dojímají, že
mi činí radost opatrně k nim sestupovat a pobývat s nimi v jejich
něžně melancholickém světě; s nimi a s českými knihami, které
jim vozívám a které jsme si začaly společně číst, nejprve nejistě,
pak čím dál radostněji, a největším potěšením bylo, když při třetí
návštěvě definitivně odvolaly, že čeština je „strrrašný a zbytečný
jasyk“…
Od té doby píšeme společně i drobné morbidní příběhy, třeba
takové, které se skládají z jediné dlouhé věty, anebo z počátečních
písmen i a m. Ano, sobotní výlety do Wannsee jsou filmem, který
mám zvláštním způsobem čím dál raději.
Včera jsem k nim jela zase. Z malého mostu u jejich domu jsem
jako obyčejně kývla na pozdrav ospalým veslařům z místního klubu.
Branka se s tichým šuměním otevřela, prošla jsem mechanicky
kolem pelargonií a vplula do domu. Už tam na mě čekaly, dívenky
v rozpuku, hlavy sklopené, ale já jsem věděla, že se těšily, vždyť
i já…
Četly jsme nově knihu Cesta svatým Vít-ahem, dokud nás nevyrušil
dětský povyk a pištění. Návštěva. Dva polobratři a polosestra
s novou ruskou maminkou (macechou a zlatokopkou prý) vtrhli
do zahrady a nejstarší, asi jedenáctiletý vyženěný ruský chlapec se
vrhl ke skalce s lesními jahodami a všechny je s prominutím sežral.
Četly jsme právě o tom, jak si pražští bratři Amos s Vilémem
přejí jet k moři, ale asi nepojedou, protože rodiče koupili na hypotéku
gauč… Holky to moc nezaujalo, přemýšlela jsem, jestli vůbec
dokážou tuhle dramatickou zápletku procítit, zda vůbec dokážou
prožít, co to je za průser s tou hypotékou, ale periferně jsem skrze
obrovské okno obývacího pokoje pozorovala toho divokého chlapce
s tváří malého Putina, s jakou dychtivostí vtrhl do těch dokonale
upravených skalniček a s jakou neurvalostí trhá a trhá a cpe se,
to malé lvíče… Jeho ruská maminka, bývalá krasavice v upnutém
tričku, chodila bezduše sem a tam zahradou, zatímco paní domu
energicky táhla po zahradě kolečka s nějakým nářadím, vždy zleva
doprava a nazpět, a z jejího výrazu za slunečními brýlemi bylo
snadné přečíst celou tu vrásčitou mapu válečného světa.
Holky dál četly o trápení Amose a Viléma, ale já jsem se už
nedokázala bděle soustředit, to okno bylo jako filmové plátno, do
něhož najednou vstupovali i Amos a Vilém s gaučem na hypotéku
a touhou po moři, honili se právě po zahradě s ruským chlapečkem
s tváří Putina, co se všem drze smál s pusou od jahod, za sebou
otčíma a děti různých velikostí… Byl to fascinující i vyčerpávající
proces, zahrada plná pištících dětí a emocemi znavených rodičů,
macech a starých i nových otců.
A když byla situace toho, co se děje v knize, co za oknem a co
v pokoji, kde sedíme a čteme, dokonale nepřehledná, zavolala
nás paní domu do zahrady k molu. Řekou totiž právě projížděly
auta-lodě, ojedinělé modely obojživelných modelů z konce
sedmdesátých let… Vyběhli jsme a mávali jako o život, a v tom
mávání beze slov byla konečně jakási útěcha, břeh porozumění,
zastavení v prostoru a čase, vystoupení ze sebe samých; to proto se
mává…
Nakonec zamávala i ta ruská žena, bez úsměvu a s kamennou tváří,
ale zamávala. Protože takové mávání nekonečně dlouhé koloně
dekadentních strojů, v nichž beztak seděli většinou jen samí sluncem
spálení tvarohovití majitelé auto-lodí, takové mávání v sobě
s definitivností ukryje všechny rozpaky, nudu, vztek i smutek, mávání
v horkém červnovém dni, mávání neznámým lidem, kteří jedou
i plují směrem k jezeru, ale kdoví, kam se to ve skutečnosti plaví
a jaký je skutečný důvod jejich cesty. Život je plný záhad.
Pak ten ruský chlapec zavolal na jednoho z pasažérů surreálného
říčního stroje, že se brzy všechny ty auta-lodě potopí, všichni
pochcípají a nejlepší že jsou beztak ponorky. V tom okamžiku jsme
se ale už všichni, ruce od mávání roztancované, pomalu a bezděčně
rozcházeli zahradou zpátky ke svým povinnostem, snům a rolím.
A auta-lodě pluly netečně jakoby nic.
Snad někam do Wannssee a možná ještě dál…