Berlínský zápisník Dora Kaprálová

5. 9. 2014
Od března býval opálený z toho, jak žil venku. Bezdomovec mezi
dvaceti a čtyřiceti. Zvykla jsem si na něj, tak jako si člověk zvykne
na strnulou tvář místní prodavačky, na Turka s citerou z kiosku
odnaproti, na starou sousedku Ingrid Kranz, na tenisky zavěšené za
tkaničky na pouliční lampě v Seumestrasse. Tak jako přivykneme
na lehounce stísňující pocit, který se vloudí do jakéhokoliv města;
stačí, když slunce právě letně neoslepuje chodce, mrholí a mraky
jsou nízko. Čínská prodavačka mu každý den nechávala prošlé
potraviny, často se nahlas smál, a jen když kolem projížděla houkající
sanitka, jedině potom zvážněl. Místo bot časem jen omotané hadry.
Občas mě oslovil, věděli jsme o sobě, míjeli se.
A teď tu není. Čínská prodavačka ano, sousedka ano, Turek ano,
i ty pověšené tenisky visí na svém místě, ale on ne. Zmizel. A co,
utěšuju malátně sama sebe, když upřeným pohledem fixuji jeho
místo, prázdnou stěnu domu, Wismarplatz 42.
Jenže mně chybí všechno, co zmizí bez rozloučení. A je toho už
celá sbírka. Přebývají v ní lidé i banální věci: stará nástěnná mapa
Evropy a svícen z prodané chaty, lesní zahrada v Řásné s domkem
na hraní, vůně terpentýnu, lékořice, perský koberec, pohledy z oken
bytů, které nejsou, mrtví samozřejmě, pokácené smrky; zkrátka
všechny exponáty toho strašidelně vzdychajícího muzea ztrát, muzea
bez kustoda, nebo i s ním, ale jedině s nějakým tím zmizelým…
Taky naše děti mizí teď v září do školy a školky. I já mizívám přes
Görlitzer Park do Neuköllnu pracovat, motám se ranním parkem
mezi bloumajícími černochy, jsou tam mraky takových, mraky
i nad námi, a kromě mraků bývá ve vzduchu cítit hašiš a prasata
z nedaleké farmy.
Dnes, před chvílí vlastně, jsem v tom psychedelickém parku spadla
z kola. Zkoušela jsem totiž za jízdy vyloudit svůj nejoblíbenější zvuk.
(Ten se vyrobí tak, že se na krku visící klíče mírným rozhoupáním
dotknou zvonku na řídítkách, a pak už se ozve to vysněné pohádkové
cinknutí.) Nikde jinde než v Görlitzer Parku nezní ten gong
krásněji. Černoši si po mém pádu pobaveně hvízdli, já vlastně taky…
Dost možná jsem ale spadla z nevyspání. Naše zasněná, věčně
melancholická E. se od léta budívá ze spaní. Dnešní noc přišla do
ložnice s otázkou, zda tady někdo neřeže něco motorovou pilou.
„V půl páté ráno?“ divila jsem se a rozespale vešla do dětského
pokoje. Nebyla to pila, ale noční můra, narážela mechanicky
do závěsu v okně, a ty zvuky opravdu připomínaly vzdálenou
motorovou pilu (jenže někde v jihočeské vsi, v Bolíkově, rozhodně ne
tady, milá E.)… Otevřely jsme okno do ulice, vypustily můru ven, chvíli
jsme mlčky postály, nadechly se, bylo to vlastně i krásné, svítalo,
mlčely jsme, nebyly jsme samy. Můra byla můrou. Skutečnost
skutečností.
Dcerka usnula, já už ne. Pozorovala jsem spícího muže, před
šestou mu cuknul levý spánek, zakňučel, otočil se na záda a pšiknul
jako mimino. Myslela jsem na svou dávnou nespavost, která se mě
držela přesně v Emině věku, tehdy v B… Na pravidelné odbíjení
kukaček v černém pokoji, na tátovo divoké bušení do psacího stroje,
na mrkajícího Silvestra K. z obrazu, na umrlce pod skříní, a pak ještě
na něco, snad probublávání vody z akvária.
Všechny ty zvuky a obrazy se mi časem ztratily, nebo jsem jim
(načas) zmizela já.
Děsuplné přízraky noci a vlídné přízraky brzkého rána.
Vrací se mi teď. Zčistajasna v září. Nahaté fasády paměti.