Berlínský zápisník Dora Kaprálová

12. 9. 2014
Jedenáctiletá E. začala od září chodit do nové třídy. Jsou tam na ni
všichni hodní, tak hodní, až je z toho nesvá. Vždyť v té minulé jí holky
jenom ubližovaly: smály se, že s nimi nechce nakupovat hadry, že
odmítá mobilní telefon, že moc čte; to proto nakonec změnila třídu.
Jenže si mezitím už příliš zvykla na samotu. Bloumat po chodbě,
dotýkat se kmene kaštanu na školním dvoře a mluvit s přítelkyněmi,
které ve skutečnosti nejsou. Teď si chce najít skutečnou kamarádku,
a najednou neví jak. Všechno je v pohybu, uklidňujeme ji doma, zase
to půjde, říkáme a je nám přitom všelijak. (A naše E. vymýšlí bláznivé
strategie, jak pozvat dosud neznámé děti k nám na návštěvu.)
Minulý týden jsem šla do muzea továrníka Otto Weidta, co za války
zachraňoval nevidomé Židy, jako dobrovolný doprovod s novou
třídou.
Tajné poslání: pozorovat!
E. byla zpočátku zaražená, kráčela mlčky vedle stejně plaché
dívenky s dlouhými vlasy a stejně zasněným výrazem, byly si
vzájemně zrcadlem… Šla jsem pár metrů za nimi a přála si být v tu
chvíli neviditelná. Občas jedna ke druhé zvedla hlavu, pronesla
nějakou větu, ta druhá mlčky pokývala a pak zase pokračovaly beze
slov, ne posmutněle, jen tiše. Zrychlovaly a zpomalovaly v houfu
ostatních dětí: přes křižovatky, z ulice na ulici, z metra do metra,
v hluku sbíječek, turistů a v nezvyklém větru, nechaly se vést tempem
průbojnějších…
víly v městské džungli, planety plaché samoty.
Jednomu propadlíkovi s havlovsky krátkými kalhotami už rašil
knír, požďuchoval se cestou na Alexanderplatz s nejmenším chlapcem
ze třídy. Vyspělá dívka s rudě nalakovanými nehty a rovnátky se
bezstarostně usmívala a chválila mi hlasitě rtěnku, vedle ní
poskakovala malinká spolužačka, tintítko s hláskem děvčátka…
Uhrovitý chlapec s balkánskými kořeny se v muzeu všemu smál, školní
klaun, řekla mi E. později, smál se skutečně bláznivě. Když ale za
skříní muzea spatřil sklep bez oken, ve kterém se skrývala rodina
Morgensteinových, než je nacisti odvlekli do Auschwitzu, zeptal se
průvodkyně s hrůzou v očích: „Ale co když je třeba bolely zuby?“
Děti se rozesmály, ale já jsem viděla, že nežertuje: zkřivila se mu
ústa a zadíval se nepřítomně směrem ke stěně.
U památníku obětí holokaustu ta veliká dívka s nalakovanými
nehty nevěřícně opakovala otázku, zda by se cestou do lágru vážně
musela ostříhat úplně dohola. Musela, řekl jí propadlík a vtáhl hlasitě
slinu, někdo se tomu zasmál, někdo si hrál s mobilem. E. se
osmělila a zeptala se, rychle a věcně, zda vězně z koncentráku
skalpovali nacisti tak jako kdysi Američani indiány… Premiant jemné
tváře předčítal pak nahlas pamětní desku obětem holokaustu,
a když četl, kolik lidí bylo za války umučeno, dostal neovladatelný
záchvat smíchu. Bylo v tom víc dětské bezmoci než agrese; i učitelka
byla bezmocná, děti se přidávaly, anebo se s podivným vyčerpáním
kamsi vytrácely, snad zpátky k sobě. Začalo pršet.
Vydaly jsme se směrem k pamětním tabulkám se jmény zmizelých
Židů. Spolužačky se chytly kolem ramen, už krapet znuděně.
I Emičku teď jedna brýlatá dívka neohrabaně objala. A E. se poprvé
od rána doširoka usmála. Holokaust neholokaust, blaženě se
usmívala.
Nejistota zmizela. Prudce jsem se otočila a schovala oči do
slunečních brýlí. Pršelo…
Tyhlety moderní humanistické školní projekty, projekty o hrůzách,
tak kruté a nesmyslné. Jako by samotné vědění dokázalo někoho
spasit!
Minulý týden holokaust a tento týden jiný projekt: násilí ve školách…
Berlínské děti se dovídají v září roku 2014 o Adamu Lanzovi
z USA, o Breivikovi z Norska, a to je teprve sousto pro naši E. Přijde
domů a po chvíli mi s pláčem říká: „Děti po sobě ve škole přece
nesmí střílet, no řekni, mami, kde to jednou skončí…“
Jedeme odpoledne na kolech do Treptower Parku, vyvětrat se,
nadechnout, rozehnat holokaust i Breivika, jehož tvář snad už nikdy
nepřestane terorizovat z médií, nebo aspoň do doby, než se objeví
hrůznější psychopat, o němž se děti budou učit, aby mohly pro nic
za nic cítit nezřetelnou vinu…
Jedeme posedět na dece. Je babí léto, brzký podvečer. U rybníka
Karpfenteich se snáší lehký mlžný opar, ve větvích platanů sedí
vrabci a E. cestou na kole vymyslí příběh, v němž malého zločince
nakonec zachrání. Vysvětlí mu totiž, že lepší je odjet s kamarády
k rybníku než je postřílet, a v tom příběhu tak zachraňuje celou
školu, kluk odhazuje revolver a jede s Emou na kole krajinou, budou
se koupat, ručníky a plavky mají s sebou, tenhle detail neřeší…
a zatímco mi tohle vypráví na dece u vody, malá F. hází kačenkám
rohlík, a když se nedíváme, tak si ten tvrdý rohlík s radostí nacpe
do pusy.
Všechno je u rybníka harmonické až k mírné závrati, dokud si
pár metrů od nás nesedá na trávník žena v manické atace, postarší
alkoholička s rozpitou flaškou vína, co vykřikuje anglicky na psy
ve vodě, že je všechny do jednoho ošuká. E. se učí anglicky, a tak
mi teď napjatě překládá. Pak se zeptá, jestli jsem se taky někdy
takhle opila, vrtím hlavou a lžu (lež má krátké nohy, mé nohy jsou
dlouhé – Wittgenstein). „Tak jedeme,“ říkám nervózně a balím, ale
už i pětiletou Fanynku opilá žena zaujme, přichází k ní totiž ještě
jiná žena a společně kouří, popíjejí a dál vykřikují.
„Mami, ty bys nikdy ani nekouřila ani nepila, že?“ ujišťuje se F.
a já si v tu chvíli vybavím byt v Neukölnu, ve kterém teď občas píšu,
a s pocitem příjemného zločinu odcházím na balkón zapálit si jednu
a vzpomínám přitom na všechny ty chvíle, kdy jsem byla v životě
řádně opilá a volávala jsem na psy (ne, na psy já jsem přece nikdy
nevolala!).
Musím se tomu v duchu smát, sedáme na kola a jedeme zpátky
domů.
Míjíme monumentální památník 45 tisíců padlých ruských vojáků
(tuhle exkurzi nechám na později). Míjíme batůžkáře. Míjíme mladíky
chodící po slacklinech, opilce, nervózní mladé rodiče s kočárky
míjíme, žongléra, pak starého muže, co hraje na elektrické piano
šlágry z DDR; míjíme švýcarské a čínské turisty, několik babiček,
u nichž E.
vždycky zpomalí, protože: „Ještě nikdy jsem, mami, nepomohla žádné
babičce, a tak ráda bych už nějaké staré babičce pomohla.“
Předjíždíme beznohého muže na elektrickém vozíku, i ten přece
patří k tomuto parku.
A obě děti se po něm jako obyčejně otáčí za jízdy, jako by…
Jako by je odjakživa přitahovalo všechno, čeho se děsí, za co se
stydí, čeho litují, a co se pro ně přesto jednou stane samozřejmostí.
Samozřejmostí zbavenou hysterie, ale snad nikdy ne něhy.