Berlínský zápisník Dora Kaprálová

10. 10. 2014
„Napiš konečně něco, co má začátek, prostředek a konec. Bude
z toho bestseller,“ směje se mi u táborské střelnice melancholický
básník M. Poslechnu ho a píšu první větu…
Do televizního zpravodajství předčítám z táborského Tabooku
svůj text. (Navzdory M. dobře míněné radě tekutý příběh
o halucinaci.)
Do očí se mi dere ostré světlo a při čtení v přímém přenosu
neodhadnu délku živého vstupu. Useknou mě vprostřed souvětí.
Redaktora text rozesměje, ale to v tu chvíli nepoznám, jsem do
pražského studia teleportována z jihu Čech.
Táborský kameraman se zlobí: „Nenechaj vás ani dočíst.“ Nabídne
mi, že text můžu dokončit klidně jen tak. Dočítám tedy už bez
ostrých světel, skoro ve tmě, pro něj: „Ani sebepevnější lešení nás
nespasí… Ani sebelepší rekonstrukce, ani sebepřesnější záznam
v tomto textu. Rozhodně ne na věky.“
„Hm. Dobrý, dobrý,“ zachrčí hodný Tábořan. Podáme si ruce
a rozejdeme se přátelsky do tmy.

17. 10. 2014
Je nějaká přímá úměra mezi smělostí a osamělostí? Jsi smělý, protože
osamělý? A jak se to pozná. Ta míra, ta hloubka, ten šev?