Berlínský zápisník Dora Kaprálová

24. 10. 2014
V noci se prudce ochladilo. Do Strmilova se přihnala vichřice. Ráda
bych napsala hurikán, ale byla bych všeznalými nařčena z falešného
popisu kulturní meteorologické akce. Byla to vichřice, a přesto
myslím ta nejvýraznější událost měsíce v jihočeském městečku, které
je po sezóně tak nehybné, že i pan R. přestává odpoledne pokřikovat
na sousedy lascivní vtipy o ženských a kosí trávu mlčky, v očích
šest vypitých piv.
Kolem druhé po půlnoci jsem odhrnula závěs a spatřila, že i paní
B. přes ulici odhrnula vyděšeně závěs. Spát se nedalo. Dívaly jsme
se společně, ona i já, na divoce rotující listy ve světle pouliční lampy,
na vznášející se větvičky stromů, na osiky a břízy, které se ohýbaly
téměř k zemi. V dálce bezhlesně světélkovaly oranžové sirény těžkých
nákladních aut, někde spadl přes cestu strom. Myslely jsme obě na
své věci, ale možná i na hurikán, který kolem nás právě s prudkým
lijákem profičel a který je ve skutečnosti nevinnou středoevropskou
vichřicí, ale i tak dokáže tisíce věcí nezvratně přemístit bůhví kam:
všechny ty maličkosti, na které jsme byli doposud zvyklí, které
vnímáme jako nudné patníky u cest a které najednou mizí
v nenávratnu.
A my jen stojíme bezradně u oken, zatímco proudy vody tekoucí po
silnici zvěstují tu vlídnou spoušť: Tak už to začíná? Babí léto skončilo?
Skončilo. Tatínek dostal k třiasedmdesátinám turistické hole. Těšil
se na tabák, a když hole rozbaloval, tvářil se zádumčivě a upřímně
se radoval, že je večer a nikam nemusí. Dopoledne klopýtal s holemi
jako nešikovný běžkař a láteřil. Se psem se odpoledne šoural opět
jako sličný žák z taneční školy Piny Bausch bez holí a já s dětmi
jsme na něj občas neposedně čekaly. „Pamatuješ,“ říkám mu, „jak
jsi chodíval ze Svoboďáku na Údolní tak rychle, že jsem musela
běžet vedle tebe a brečela jsem, že mě bolí nohy? Tys mi vždycky
jen říkal: Aha, aha, tak to musíš rychleji nožičkama kmitat, pak to
přestane… A pamatuješ, jak mě z rychlé chůze píchalo u srdce a tys
mi vesele šeptal: Tak to musíme ještě rychleji a u srdce tě doma
píchat přestane.“ (Někdy mě píchá u srdce i při pomalé chůzi, tati…)
Ochladilo se. Poběžíme na sever, s šípkovým čajem a rumem,
zimomřivě, zase až do jara… A když budeme mít kliku, pak cestou
kolem hospody Ve Mlejně mineme dodávku s nápisem Vzdušné
nářadí, ventily a duše. Jsme tu pro vás.
Ventily a duše, všechna ta vzdušná nářadí, na nichž se dá vznášet,
to by bylo! Z. si myslí, že příliš věřím věcem, které neexistují, a že
tato víra je zblízka nesnesitelná. Nevyčítám mu to, nevyčítám si to.
Je to tak. Vedli jsme nedávno noční hovor přes skype. Pohladila jsem
monitor s jeho tváří, on si toho nevšiml, monitor neumí takové věci
říct.
Já ale moc dobře vím, že vzdušné nářadí, ventily a duše (hurikán
nehurikán) jen tak ze světa nezmizí. Jak by taky mohly?
Dvě na sever běžící rovnoběžné přímky se přece taky jednoho
vlahého dne protnou.
Nejpozději v nekonečnu.
A možná že i dřív.