Berlínský zápisník Dora Kaprálová

7. 11. 2014
Halloweenská odpolední party, berlínský Kreuzberg, americká
domácnost se třemi malými dětmi. Tucet dospělých, co se tajně
futrují marshmallows a vedou unavené řeči: „Hi, sweety, jak se máš,
ou, kostým je gorgeous, ou nou!“
„Moje malá Mia,“ štěbetá v Berlíně žijící Jamajčanka z newyorského
Brooklynu a drží asi dvouleté děvčátko pevně za ramínka,
„moje malá Mia dokáže vyjmenovat všechny členy rodiny: babičku,
dědečka, sestřenice, tetu. Ale za boha neřekne, že se jmenuje Mia.
Prostě se zasekne…“
„Oh, so, so sweet!“ křičí kdosi žádostivě, plnou pusu marshmallows.
„A v tom je celá její německý otec. Ach, v tolika věcech je jako on.
Nejen že neřekne, jak se jmenuje,“ rozjíždí se Jamajčanka, „ale taky
není společenská. Nemluví, stojí stranou, někdy si myslím, že je skoro
tak strašná jako on – její otec. Nic nechce, nikam nechce, mlčí. Co
když bude celá po něm? A to jídlo! To jídlo!!… I večeři má raději
otcovskou, ne tu ode mě. Otec sní salám, tvaroh a rohlík a má dost.
To není večeře, říkám jim, večeře je teplá restovaná zelenina s rýží
a masem. Ale ona, Mia, ona večeří raději jako otec, jako její německý
otec!“
„Máš hezký svetr, krásná barva,“ říkám v rozpacích ohnivé
Jamajčance, dvouleté děvčátko opakuje teď hlasitě: „I am Mia, I am
Mia, I am Mia.“ Ale nikdo ji už neposlouchá.
Opodál postává její německý tatínek a mluví s jiným (americkým)
tatínkem o tom, jak se dnes žije v černobylské Pripjati, tolik let po
výbuchu, viděl o tom nedávno film, je tam prý stále více divočáků
než lidí. Muži se na sebe vědoucně zazubí.
„Samozřejmě vím, že mám hezký svetr,“ navazuje Jamajčanka.
„A víš proč? Protože není německý, protože je z Brooklynu. Není
to holt německý styl, tady je to samá šedá, hnědá, samé ošklivé
německé barvy… kdo se má na to dívat!“
Zastydím se za svou károvanou košili. „Není moc německá?“
ptám se. „Není… málo barevná?“
Jamajčanka smířlivě, že moje košile je v podstatě ok, ale slušela
by mi jasně červená… a mám taky kruhy pod očima, to asi nebudu
tak úplně šťastná, že? A proč nenosím šaty, nevěřím si snad jako
žena? Ale zpátky ke košilím, povídá ta ohnivá: taky si dřív koupila
tři takové kárované, ví dokonce, jak se tomu stylu odborně říká. Já
to ale přeslechnu, neumím natolik anglicky, abych porozuměla, ale
jsem tou ženou fascinovaná, chci se jí zalíbit, je to směšné a nemohu
si pomoci, usmívám se na ni a přeji si, aby v maniakálním monologu
pokračovala, a současně lituji, že nemám jasně červené šaty. Dej mi
kus svých zdravých bílých zubů, říkám jí ještě v duchu a směju se,
směju se na ni a s ní, s ohnivou, jako idiot se usmívám!
Je Halloween. Do kuchyně vstupuje sympatická hostitelka L.
v halloweenské masce a rychle si dolévá červené víno. Ptáme se,
kdepak má právě osmdesátiletou newyorskou tchyni, která s nimi
už od léta žije. „Ach, na masáži, bylo by to na ni moc,“ mávne
hostitelka rukou.
„A jaké to je,“ ptá se jiná žena v kuchyni, „mít v Berlíně tchyni?“
„Pro naše děti překrásné. Je to výjimečná, úžasná žena, bývalá
milenka Felliniho mimochodem… Ano, krásné, až do Vánoc ji tu
máme.“ Hostitelka L. se napije, nadechne se, ve vedlejším pokoji
zašeptá muž druhému, že v Íránu bude zanedlouho hůř.
„No a jinak…“ říká teď L. temně, „jinak je to s ní samozřejmě
k nevydržení,“ a jedním hltem dopije sklenku. „Někdo ještě víno?“
zeptá se už zase střízlivě a usměje se. Ženy (jedna v masce gejši,
jiná v masce zajíce) natáhnou automaticky ruce a přistrčí skleničky
k poloprázdné flašce…
„Já pomáhám ráda, to víte, ale pomáhat někomu, kdo je slepý
a předstírá, že slepý není, kdo vás nenechá minutu o samotě
a bezostyšně vás sebestředně uráží, to je, to je, to je…“ máchá
hostitelka rukama ve vzduchu.
Smějeme se, některé konzervativnější maminky v maskách
odcházejí za dětmi, které křičí a hrají si ve vedlejším pokoji
s biokosmetikou slepé, diktátorské babičky.
„Kdybych měla doma tchyni déle než týden,“ říká kurážná
Američanka z Montany, „a to musím zdůraznit, že má tchyně je
opravdu velice, velice milá… kdybych se o ni musela starat déle než
týden, asi by mně hráblo!“
Všude v tom osmipokojovém půdním bytě pobíhají dvouletí až
pětiletí halloweenští bubáčci. Jeden z nich, malý zrzavý chlapeček
Glenn, vstoupí tiše do kuchyně a kousne maminku do ruky.
Maminka bezmocně zasyčí bolestí, strčí si poraněné zápěstí
stydlivě do pusy a řekne: „Ano, Louiso, to je krásné, že tu máte
babičku, opravdu, Bůh ti to jednou oplatí.“ A odejde za chlapcem,
v oduševnělé tváři paniku.
Jamajčin muž, Němec, co k večeři nejraději salám, tvaroh a rohlík,
šeptá v tuto chvíli důvěrně jinému muži v ušáku: „Jednou bych se
do Černobylu chtěl na vlastní oči podívat.“
„Co bys tam dělal?“ ptá se Američan.
„Je myslím důležité poznat místa, která zažila katastrofu, pochopit
všechny ty hrůzy… pochopit, porozumět a hlavně (s pohledem
upřeným na jamajskou manželku), hlavně odpustit.“
„Írán, Sýrie a po Ukrajině brzy Kavkaz,“ pronese někdo další
ve vstupní hale. „Nejenom Írán a Sýrie a Ukrajina, ale i na Kavkaz
dojde. Masakr bude.“
„Z biopotravin jsou ty knedlíčky nejkřupavější,“ poradí žena
v masce gejši Američance z Montany ve druhé hale bytu.
„Znal jsem jednoho a ten znal jednoho, co se přátelil s teroristou
– mimochodem, krásná halloweenská maska…“ říká Američan
Němci s lascivním pohledem upřeným k masce gejši.
„Ach, děkuji, to je milé,“ odpovídá Gejša a cupitá se sklenkou
mléka za synkem Hasičem do dětského pokoje.
„Oh, my god, jen to ne!“ vykřikne hostitelka vzpurně. „Proboha! Já
to nechci mít v žádným podělaným nebi dobrý, já se dobro snažím
poctivě vyvažovat různejma kravinama, morálně chci zůstat
v průměru.“
„Jak to myslíš?“ – zeptá se zmateně žena z Montany.
„Normálně. Dobro vyvažovat zlem… Skutky prasárničkama. Myslím
to tak, že jsem byla minulý týden s tchyní v supermarketu. Víš, já
pomáhám lidem ráda, moc ráda, ale nesmí mě přitom ponižovat…
a tahle tchyně mě pořád sekýruje, je slepá a přitom se tváří, jako
by viděla… A tak s ní jdu tím supermarketem, táhnu vozík, ona se
drží za ten vozík a křečovitě mně svírá ruku, a ani zaboha nepřizná,
že nic nevidí, a křičí mi do ucha, protože je nahluchlá, kudy mám
jet. Stojíme u lahví s vínem… a já jsem na dně, tak unavená, tak
vyčerpaná, že beru ty sedmičky a hážu je bezmyšlenkovitě do vozíku,
sklo drnčí a tchyně se pištivě ptá: Co to slyším, what’s that?… a já
říkám, to nic, Marleen, kupuju dětské přesnídávky.“
Smích, jemná asijská žena z N. Y., co přišla na Halloween v masce
čínské princezny, odcupitá z kuchyně se svým pětiletým synem
v masce Batmana…
„Anebo jindy,“ říká a dolévá si hostitelka. „Navštívila mě v Berlíně
sestra, šílené bolesti zad, psychické problémy, a že potřebuje
trávu, tak jedu v noci do Hasenheide, celá strachy podělaná, koupím
toho dvě stě gramů, sestra tady všechno nechá, že prý už vlastně
nekouří, odjede si a tolik trávy tu po ní zbyde… Minulý týden jsem
to úplně náhodou objevila v šuplíku. A jak jsem vyčerpaná, tak si
v noci ubalím a kouřím, konečně klid, dvě v noci a tchyně, která
nevidí a skoro neslyší, to samozřejmě ucítí, vzbudí se a přes osm
pokojů křičí: „Co je to, co je to?“ „Já nevím, někdo pálí venku listí.“
„Teď v noci, teď v noci?“ „Říkám jí, ať spí, že třeba ani není noc. A že
noci jen někdy prostě nekončí…“
„Eh… To mi připomíná… Jednou jsem muži ukradla ze šuplíku
kondom a darovala ho milenci k narozeninám,“ přidá se tanečnice
z Bostonu a naleje si whisky s kolou.
Smějeme se, až se za břicha popadáme, pod maskami dávno
rozmazané tváře… V bytě postává i pár mužů, žvýkají tajně i veřejně
marshmallows (většinou živitelé bez masek) a říkají si v duchu, že
si ty životy představovali přece jen ještě trochu jinak. Připouštějí
a srovnávají tloušťku přítomných žen, jejich nahrbení, intelekt,
prsa a vrásky (ty své nevidí, copak na to mají čas?), a trochu se za
to stydí… Někdo z nich právě říká, že snad i Putin to má nahnuté,
a někdo jiný zas, že kdyby neexistovaly městské autobusy v Berlíně,
zkrachoval by celý systém S-Bahnu, a to je moc zajímavé. Opravdu,
přidává se někdo třetí, a je to Němec, dobrosrdečný zádumčivý
Němec, co má rád k večeři salám, tvaroh a rohlík… a jeho holčička
Mia jakbysmet.
Vejdu tam, do dveří, ve své nudné kárované košili, a řeknu těm
mužům nahlas a kurážně: „S-Bahny nebudou za pár let k ničemu,
nikdo nikam nebude jezdit, protože každý bude mít co dělat, aby
ustál všechny ty drážky ve své hlavě.“
Vyslovím větu a tím debata skončí. Je mi to trochu líto, nikdo si
se mnou nechce o drážkách v mozku dál povídat… Vždyť ani nevím,
jak se drážky řeknou anglicky.
„Cože? Ty nevíš, jak se drážky řeknou anglicky?“ zeptá se Jamajčanka
podrážděně (kde se jen skrývala po celou dobu?), vysloví
otázku, aniž by promluvila… Teprve pak se ke mně nakloní a důrazně
zašeptá kletbu: „A salám s rohlíkem k večeři, máš to ráda
nebo ne?!“
Nemám. Zato mám ještě i jiná témata v rukávu, ohnivá. Třeba že
v životě neexistuje vina, ale jen nedorozumění. A že ani samota ve
skutečnosti neexistuje, že ji už dávno vytěsnil virtuální svět.
Ostatně vloni touto dobou (přesně o Halloweenu) jsem si našla
na webu fotografie deseti domů, ve kterých bych chtěla žít. Třeba
písečný dům v Africe nebo dům v Indii, který měří na šířku jen
jeden metr a je v něm holičství, čirá krása!… A v Číně, tam jsem
zabydlela dokonce třípatrový dojemně ošklivý barák, který má být
srovnán se zemí, ale majitel ho odmítá opustit, přestože ten dům
leží na ostrůvku uprostřed frekventované osmiproudové dálnice.
Ve všech těch domech bych myslím dokázala procítit skutečnou
lásku k bližnímu.