Berlínský zápisník Dora Kaprálová

23. 1. 2015
Do školky jsme šly včera, tak jako každé ráno, po Niemannstrasse.
Říkáme jí „ulice Ničí“. Stálo tam černé BMW s úplně ohořelým
předním motorem, na zemi se ještě válela bílá pěna z hasičského
přístroje, smrdělo to spáleništěm, ale vevnitř bylo auto netknuté,
zánovní, nikdo v něm tedy neuhořel. Fanynce se líbily mráčky pěny
na asfaltu, a taky to drobně rozbité sklo. Chtěla střepy okamžitě
posbírat a dát mi je jako náhrdelník drahokamů k narozeninám.
Musela jsem jí říct, že mám doma mnohem lepší drahokamy, ale
nebyla to pravda. Ty z BMW se třpytily úplně pohádkově. Stály
jsme tam asi sedm minut a držely se za ruce. Pak přišli další lidé
a pak ještě další, a když se kolem BMW vytvořil hlouček čumilů, řekl
postarší pán s ostře řezaným nosem, jako by nám to mělo přinést
rozhřešení: „No jo, copak BMW. BMW dneska nic nevydrží.“ Začalo
drobounce sněžit.
A v dnešním snu jsem jela se třemi muži do delty Dunaje, rozhrkaným
starým fiatem, jedním z těch chlápků byl i můj muž…
Sedím vpravo vzadu, vedle mě můj muž, dívám se do krajiny, trochu
lhostejně, auto často najede na drn, venku je bahno, asi pršelo…
Nic se svým mužem nemám, nebo se tak minimálně musím tvářit.
To je divné, směšné a zneklidňující, skoro po dvaceti letech! Jen
s ním a jeho kamarády cestuju: bezstarostný výlet. Po nekonečně
dlouhé, vyčerpávající jízdě přijedeme konečně do malé rumunské
vsi. Zastavíme před domem místního bezzubého opilce, který nás
ubytuje. Ukáže nám obří koupelnu s velikou krvavou vanou. Koupelna
vypadá jako zpustlý vnitřní bazén v rozbořeném statku… „Tady
porážím koně,“ chechtá se venkovan, ale cítím, že tohle je
představení hlavně pro mě. „Prodávám to na černým trhu jako
hovězí, víc to nese. No tak, nebuď tak útlocitná, to bys taky nemusela
přežít, chechecheche.“ Kamarádi mého muže se tomu zasvěceně
zasmějí, všichni jsou najednou rumunsky drsní, i můj muž. Ale třeba
ne, napadne mě, třeba na mě můj muž dělá s ostatními ty sexuální
posunky a nemyslí to přitom vůbec nijak. Třeba dělá ty vulgární
gesta, protože je tady taková konvence a on se rozhodl podřídit
pravidlům hry. I já jsem se přece na začátku cesty podřídila a tvářím
se, že je to jen můj známý. Tak ano, taky se zasměju, nikdo si mé
chvilkové paniky naštěstí nevšimne. Ráno se (stále ještě ve snu)
probouzím v deltě Dunaje, po bradu zahrabaná v duchnách. Pocítím
obrovskou úlevu. Zapomenu na okamžik, kde jsem. To jediné, co
v tu chvíli vím, je, že už nikdy nesmím odjet rozhrkaným fiatem
do delty Dunaje. Se třemi chlápky, z nichž jeden je skoro jako můj
muž… ale ne úplně, ne úplně, to najednou vím s jistotou. Vždyť kde
bychom nechali naše děti?