Pražské a jiné historie Eduard Bass

Výtečný berní objekt

Platím daně. Samo o sobě to není nic ani vznešeného, ani směšného, ale tak, jak já je platím a co všechno platím, je to už vznešené i směšné zároveň. Je to víc: je to osud. Jsem zdaněn – a tím jako by byla vyplněna všechna podstata a smysl mého bytí na této zemi. Na milióny občanů doléhá berní šroub a oni se kroutí a vzpouzejí a mluví nepěkně o státním hospodářství a rozsévají řeči o ošklivých aférách. Nic takového není u mne; ctím státní správu, hluboce se ukláním před fiskem a všechno moje dychtění je upjato jen k tomu, abych splnil, čeho po mně žádají. Ne že bych neměl chvíle revolty, ale příliš brzo jsem se přesvědčil, že u mne je jakýkoli pokus o odpor marný. Vzdal jsem se odboje a přijímám svůj osud s odevzdaností člověka, který ví, že osy zemské nevyšine a rotace glóbu nezastaví. Jsou lidé, kteří se narodili jako paroháči; jsou jiní, kteří v kolébce měli maršálskou hůl; já, prosím, přišel zřejmě na tento svět jako výtečný berní objekt. Snad je to tragika, snad je to groteska; rozhodně je to však poslání. Já sám to přirozeně poznal nejpozději, ale úřady, daňové úřady, vycítily ihned s důvtipností zcela neuvěřitelnou a s prozíravostí až zarážející, že ve mně nalezly, po čem nejvíce ve světě touží, totiž výtečný berní objekt, a že mne proto musí zpracovávat, obrábět, obdělávat, fruktifikovat a exploatovat všemi svými daňovými a přirážkovými exhaustory, dokud poslední bídný zůstatek, jenž po mně zbude, nevyfouknou daní dědickou. Někdy je mi to až nepochopitelné, co všecko si dovedly na mne vymyslit. Je vůbec v republice nějaká daň, které bych neplatil? A je vůbec ve světě nějaká berně, která by se hodila také na mne a které by proto už naše republika nezavedla? Nevím o ničem; takový výtečný berní objekt jako já je zkoumán s větší zvídavostí nežli hafnium a jeho možnosti jsou vyšetřovány s bdělejší pozorností, než s jakou se připravuje let k severní točně.
Ukažte mi prosím obyčejného, prostého gážistu, který kromě daně z příjmu platí i daň z obratu! Neseženete mi ho před oči, leda byste mne dovedli k zrcadlu. Proč ji platím? Protože jsem výtečný berní objekt. Stalo se za války, že jsem se podepsal jednomu nakladateli jako vydavatel a odpovědný redaktor časopisu, jenž jeho nákladem vycházel a jejž jsem redigoval. Byl to fenomenální list; pustili jsme do něho tolik ducha, že chcípl jak dešťovka v stoprocentním lihu. I vojenský soud mne pro něj vyhledával, ale nepořídil. Zato dávno po tom, kdy jsme mu odzvonili, vyhledal si mne berní úřad a pořídil. Nadiktoval mi daň z obratu. Z obratu mrtvoly! Mně, který jsem neparticipoval ani na nadějích při zakládání, ani na dluzích při tom pohřbu třetí třídy! Zašel jsem si na úřad a všecko jsem vysvětlil. Vyslechli mne a zapsali si to. A když jsem odešel, předepsali mi k dani z obratu ještě daň živnostenskou. Odvolal jsem se písemně. K dani živnostenské mi nahoukli daň výdělkovou. Hnal jsem rekurs až k sedmi kurfiřtům. Zabavili mi svršky, spodky, krále, esa, a obec mi k té zábavě předepsala přirážku. Výtečný berní objekt byl objeven…
Od těch dob platím daně, jak mi poručí, a ani nemukám. Každý jiný se z daní vytočí, jak může; kdybych já ten nemožný zázrak dokázal, zdanili by mne za to, že nejsem zdaněn. Loni jsem poplatil, kde co bylo: z příjmu, z obratu, ze živnosti, z výdělku, z přírůstku na majetku. Jen abych už měl pokoj. Když jsem uložil poslední stvrzenku, dostal jsem poštou složní lístek. Byly na něm cifry a litery, všelijaké předtištěné poznámky na rubu přeškrtány, ale na konci mi bylo předepsáno nových tři sta čtyřicet korun šestnáct haléřů. Dovolil jsem se pozeptat, oč jde. Půl roku bylo ticho, za půl roku jsem dostal ve své vlastní převrácené obálce přípis: „Vaše odvolání z výměru… číslo… ze dne… atd. se zamítá.“ K tomu složní lístek na těch tři sta čtyřicet korun šestnáct haléřů plus úroky, plus náhrada za první složní lístek. Zaplatil jsem, ani jsem neřek – ne, raději neřeknu, co jsem neřek.
Proč myslíte, že mi umřel kanárek a pes, potvora, žije a tyje? Protože se z kanárů daň neplatí a ze psa mi předpisují sto padesát korun. Kdybych nebyl výtečný berní objekt, byl by pes spadl z bidýlka a kanár moh dodnes chrápati u kamen.
Ptal jsem se jednou jednoho starého spisovatele, jak to dělá s da¬němi.
„To je krátké řízení,“ povídal, „zajdu na úřad a řeknu jim: Pánové, já jsem spisovatel ten a ten – kolik vám mám za to zaplatit? – A oni už mě pak o nějakou maličkost požádají.“
Vida, staroušku, řekl jsem si v duchu, nejsi výtečný berní objekt. Neboť já byl už jednou fendován i pro dvě koruny padesát haléřů moučné dávky!
Pětku jsem dal tenkrát tomu zábavníkovi od cesty, neboť mermomocí chtěl zalepit něco, co má nejmíň trojnásobnou cenu. Doporučoval jsem mu naši Pepičku, ale on byl na rozpacích, kde ji má zalepit. Jak jsem přišel k placení moučné dávky? Ví bůh. Patrně si vzpomněli, že je to jediná daň, kterou jsem do té doby nebyl ani tělesně, ani duševně zatížen. Pravda, koupil jsem si kdysi za tři koruny moučné červy pro drozda, ale drozd ulít a s moučnými červy si hrála kočka tak dlouho, až se rozlezli po bytě. Nebylo to nic příjemného, když člověk vjel bosou nohou do pantofle a v něm se svíjel červ; ale je nutno takovou nehodu ještě po letech zdaňovat dvěma korunami padesáti? A blamovat člověka marným hledáním předmětu v ceně sedmi korun padesáti?
Ale je-li člověk výtečný berní objekt, i taková přísnost je možná. Chápu docela, že jeden pražský výtvarník, když se chystal soupis cenných papírů a pojistek, hned běžel domů a sepsal v bytě všecky pojistky elektrického vedení. Měl prostě talent státi se výtečným berním objektem. Pro svou osobu jsem přesvědčen, že mi v tu ránu, kdybych vsedl na velocipéd, předepíší daň z jeho převodu; a kdybych se chtěl v nejhlu¬bším lese napít ze zurčivého pramínku, přelepili by jej pro mne páskou šumivé daně. Myslíte, že bydlím? Chraň bůh – výtečný berní objekt nemá byt, nýbrž provozovnu a z té platí! Chystá se zdanění přepychových bytů; přísahám vám, že se ta osnova zákona nestane, ledaže bych dostal přepychový, přímo knížecí byt.
Říká se, že platit daně je první občanská ctnost. Pánové, – já jsem hotové rajské zjevení. Archanděl, který místo meče třímá kvitance. Nestarám se o nic jiného, než jak sehnat na daně, dávky, srážky a přirážky. Dřív jsem si myslíval, že mi stačí, když si čas od času vymohu zvýšení gáže; běda – nyní musím už dokonce i dělat. Dorážejí na mne s takovou houževnatostí svých obmyslů, s takovým bohatstvím nápadů, s takovou fantazií výmyslů a z tolika nejneočekávanějších míst, že děkuji bohu, že jsem jen slabý jedinec, a nikoli akciová společnost. Být s ručením omezeným, ležel bych dávno na boku, a mé nedotčené jméno by se stalo kopacím míčem v novinářských aférách.
Řekl jsem „nedotčené jméno“? Běda, jest se mi přiznati, že od včerejška ho nemám. Výtečný berní objekt nemá práva ani na nedotčené jméno. Jsem zdaněn od hlavy až k patě, platím z bytu, ze služky, ze psa, z „živnosti“, kterou jsem jakživ neprovozoval, z dětí, kterých jsem neměl ani za svobodna, z podniků, které dávno zkrachly, z červů, kteří se dávno zakuklili, z věcí, o nichž jsem nikdy neměl ani tušení; a teď – kdo tohle všechno dovede na mne vymyslit? – teď budu platit i ze svého jména.
Neboť právě včera jsem já, výtečný berní objekt, dostal přípis izraelské náboženské obce na Smíchově. Přiznám se, že jsem nikdy neměl valných sympatií pro obecní podniky, ale s touhle obcí jsem neměl ani já, ani moji předkové, známí až do sedmnáctého století, co dělat. Narodil jsem se v církvi římskokatolické, a jestliže jsem se s ní před nějakou dobou rozešel, nestalo se to, abych běžel do jiné. Ale to patrně není vůbec třeba, je-li člověk výtečný berní objekt; a tak jsem z velké obálky vybalil ještě větší tiskopis, na němž všelikými tučnými i půltučnými literami stojí černé na bílém:
„Izraelská náboženská obec na Smíchově. Izrael. Kultusgemeinde Smichov. Správní rok: Verwaltungsjahr 192.. Žádáme zdvořile, by následující rubriky byly za příčinou vyměření náboženského příspěvku řádně vyplněny a v osmi dnech zaslány kanceláři obce. Kdyby této žádosti nebylo vyhověno, musili bychom na základě zdejšího úředního šetření náboženský příspěvek vyměřiti. Je tedy ve Váš prospěch toto přiznání včas předložiti. Es wird höflichst ersucht…“
Prosím. Výtečný berní objekt! Už mne objevila i židovská náboženská obec. A už tu mám před sebou i toto Přiznání – Bekenntnis, kde musím vypsati jen svoje jméno, příjmení, bydliště, stav, povolání, působiště, členy rodiny, jejich jména a stáří, velikost bytu, roční nájem, jména podnájemníků, dřívější bydliště, příjem, poměry majetkové, rodinná břemena, závazky, jiné údaje a poznámky a Podpis – Unterschrift.
Už mi tedy sáhli i na mé ubohé spisovatelské jméno a uvalí na ně daň. Jiného důvodu přece k tomu nemají… Je někdo tak výtečný berní objekt jako já?
A vyváznutí není. Výtečný berní objekt neunikne. To už znám. Jak jde o daň, je všechno kličkování marno. Nevyhovět jim? Píší přec výslovně, že by „museli příspěvek vyměřiti“. Museli!! Přiznám jim tedy do osmi dnů všechno, co chtějí. Ujišťují, že je to v můj prospěch. A pak – po náboženství se mne neptají. Já tedy přiznám, oni vyměří. A já budu platit jako mourovatý a bude pokoj.
Ale přisámbůh! K jejich víře nepřistoupím ani na smrtelné posteli! Tu svobodu si vzíti nedám! Zpovídejte si mne, vyhrožujte si mně, zatěžujte si mne, zdaňujte si mne, fendujte si mne, všecko jsem hotov obětovat; ale jsou jisté posvátné věci, v nichž se ani nejlepší berní objekt zkrátit nedá!