Existují záhady?

Byl krásný slunný jarní den, ten přímo vybízel k výletu za poznáním historie naší malé ale krásné země.
Ráno jsme se vydali autobusem směr Praha a dále pak na Roudnici nad Labem. Cesta nám příjemně ubíhala, kochali jsme se pohledem na jarní přírodu, která se nám chtěla ukázat v plné kráse. Stromy byly osypané květy, jen tu vůni jsme nemohli cítit.
Naše cesta nejprve vedla do kláštera v Doksanech, který vznikl pravděpodobně současně se Strahovem, tedy v roce 1143 nebo 1144 jako zbožné dílo Vladislava II.
Byl to ženský klášter - první premonstrátky přišly z Porýní. V klášteře byly vychovávány hlavně královské dcery včetně Anežky České.
Klášterem nás provedl průvodce a byla to opravdu zajímavá prohlídka. Ta končila kdesi ve sklepení, kde byly pohřbívány také jeptišky, které v klášteře žily. A tam se to stalo.
Nejdříve ale musím napsat, že jsem zřejmě senzibilní, mívám často předtuchy, které se plní a někdy co řeknu, to se i stane. Není to jednoduché s takovou vlastností žít, protože mně to i často přineslo smutek.
A právě tam, když průvodce mluvil o těch jeptiškách, které jsou pod námi pohřbeny, tak jsem najednou cítila, jakoby na mě sáhla smrt. Udělalo se mi mdlo a už jsem padala k zemi a kdyby mě nezachytily kamarádky, tak jsem skončila na zemi. A při nejlepším bych si asi odnesla odtud nějakou tu modřinu. Tak mě kamarádky vyvedly ven na čerstvý vzduch, sedly jsme si pod stromem na lavičku a za chvíli jsem byla zase v pořádku. Tak jsme se zvedly a šly opět do sklepení, ale bohužel za chvíli se vše opakovalo znovu a musely mě zase vyvést. No a po třetí jsem už nic nepokoušela.
Nevím, zda i jinde takové věci se stávají, ale když jsem se ptala průvodce, jestli se už něco podobného tady stalo - řekl, že ne. Tak nevím, zřejmě je něco divného ve mně.
Možná a to jsou jen moje dohady, snad nějaká jeptiška nebyla tak svatá, možná byla hříšná. Nevím. Ale pak už mně bylo dobře, jen často na to vzpomínám a přemýšlím nad silami mezi nebem a zemí.
Snad proto, že tohle se stalo, věřím i na určité záhady, které nás v našem životě provázejí a doufám, že nic takového už nezažiji.