Pozdrav z vesmíru?

Je to už hodně, hodně dávno, to jsem byla ještě mladá. Všichni jsme moc rádi chodili na houby a to nám zůstalo dodnes. Jednoho dne jsme se vydaly do lesa za Čimelicemi
na houby. Bylo překrásné, letní počasí, na nebi ani mráčku, prostě pohoda.
Proto bychom nečekaly to, co se toho dne odpoledne stalo. Kdybych to prožila jenom já, mohla bych si říkat, že jsem měla halucinace. Ale byla jsem na houbách se svou maminkou a maminkou mého manžela. A všechny jsme byly svědky neuvěřitelného jevu. Z čistého nebe jako by do lesa spadl meteorit. Slyšely jsme neuvěřitelný hukot a viděly jsme i záblesky. Jako by v lese do stromu uhodil blesk. Ale bouře žádná nebyla.
A opravdu všechny jsme se pořádně vylekaly a okamžitě bylo po houbách.
Chvíli jsme stály jako bychom přirostly k zemi, čekaly jsme, co bude následovat. A přiznávám, že jsme měly i strach.
Ale najednou bylo tak neuvěřitelné ticho, nebylo slyšet ani ptačí zpěv, stromy stály tiše ani se nepohnuly. Jen my jsme se snažily co nejrychleji vyjít z lesa a chtěly jsme být v tu chvíli opravdu co nejdále.
Tak často jsme se k této události vracely, ale na kloub jsme tomu nikdy nepřišly. Tak jsme sledovaly noviny i zprávy v televizi a za nějaký čas se dozvěděly, že spadl meteorit, ale 30 km dále od tohoto místa. Ale co je to 30 km pro vesmírné těleso?
Směšná vzdálenost!
Zřejmě jsme byly svědky vesmírného pozdravu. Teď když chodíme na stejná místa na houby, vždycky nám tenhle les připomene nezapomenutelný zážitek.
Ale už tam nečekáme žádný zázrak. Zázrak může asi člověk zažít jen jedinkrát za život. A ten se už prostě stal tenkrát za krásného letního odpoledne.