Genetický projekt č.1247 - Prolog

Svět se změnil a lidé v něm tak též. Všichni doufají, že války jsou už za námi, že v téhle zemi je už jen mír a neskutečně zničený svět, který se snaží zotavit. Většinu měst a lidí zničili sami lidé, avšak příroda na tohle trpěla. Trpěla na výmysly hloupých lidí, na jejich chemické zbraně a postupně vymírala. Lidé zaslepení vládou nad celým světem si skoro nevšimli, jak planeta trpí a už vůbec si nevšimli, že pomalu umírá pod jejich rukama. Spousta vražd, spousta mrtvol a nenávisti, kterou vedli ti nahoře mezi státy. Lidé se dali považovat za slepě se honící chrty za mrtvým králíkem na špagátku. Když už to vypadalo, že vše živé, jako rostliny a stromy vymřou, tak si náhle lidé uvědomili, jak i oni pomalu umírají. Vzduch se nedal dýchat a skoro se za něj platilo, proto jen ti bohatí si mohli dovolit žít ve speciálních městech, která lidstvo začalo budovat, aby obnovili kyslík. A co chudí? Ti byli vystaveni krutým podmínkám a smrti, ale jako by něco nechtělo sledovat tuhle nespravedlnost a spustila se vlna přírodních pohrom. Tam kde bylo to možné, tam se spustily sopky, nastaly obrovské záplavy, zemětřesení a vše, co lidé nově vybudovali z trosek, se opět zničilo.
Příroda se očividně chtěla sama uzdravit, když to lidé nechápali. Většina to nazývá koncem světa, ale to by nesmělo lidstvo přežít. Opět se začali stavět města, kam byli vybráni, jen někteří, neboť se po tom všem mezi lidmi začala šířit podivná nákaza, která z nich tvořila ty opravdová monstra, kterými byli. Opět se lidstvo rozdělilo.
Ale ptejme se, kdo víc si váží života? Ti, co si žijí v bezpečí anebo ti, co jsou vystavováni nebezpečí? Vznikli přeživší, ti co žijí za bezpečnými hranicemi. Ti mimo město, aby nikoho nenakazili. Pak tu jsou ale lidé, kteří jsou ve městě. Nedostali žádný název, krom „šmejdů“, ale to se jen roznáší mezi přeživšími.
Nikdo se nestará o přeživší, jsou přeci jen odpad, co má umřít. Nejsou ničím než přítěží pro ty z měst. Čas od času dokonce se pořádají lovy na přeživší, jako by byli jen pouhou zvěří. Mnoho lidí stále umírá, ale jen málo kdo to ví. Jen přeživší a lovci znají tuhle potupnou hru.
Příroda se začala obnovovat a spousta zaslepených lidí doufá, že války skončili, ale pár vyvolených cítí v kostech, že to není konec, že musí ještě být závěrečná válka.
. . .
Sledovala jsem v rozbitém zrcadle, jak moc hrozně na tom jsem. Ty kruhy pod očima, co tam byly ještě před týdnem, už zmizely, tak stejně jako úsměv, který jsem naposledy viděla na své tváři před dvěma roky, než zemřela Alice.
Alice nebyla má příbuzná, ale byla tu vždy pro mě, na rozdíl od mých pravých pokrevních, které jsem ani neznala a očividně o mě moc nejevili zájem, jinak by mě už dávno hledali. Nevím, co jsem vlastně chtěla od života, když jsem vyrůstala za „Bezpečnou zdí“.
Lehce jsem si prohrábla své hnědé vlasy a pár si jich přehodila na pravou stranu. Nebylo to nijak lepší, protože stejně bylo vidět, že každou duhovku mám jinak barevnou.
To mě asi iritovalo nejvíce. Jedna hnědá a druhá modrá. Ty oči asi byli výsměchem matky přírody, ale jak by řekla Alice, není to výsměch, ale důkaz toho, že jsem jedinečná.
Nespokojeně jsem se ušklíbla nad svým vzezřením. Stejně jsem to nesnášela.
Proč prostě nemohlo stačit, že jsem se narodila do tak zkaženého světa a ještě za hranicemi města, kterou jsme nazývali „Bezpečnou zdí“?
O čem to tu mluvím? O tom, že svět se změnil. Alice mi říkala, co slyšela o tom, jak to tu vypadalo, ale také mi řekla, jak to tu vypadá teď. Lidé umírají na nemoci, tedy hlavně ti, co jsou za Bezpečnou zdí, tak stejně, jako já a samozřejmě celé Gailserii je to úplně jedno.
Gailserie je svět nebo spíše město na druhé straně Bezpečné zdi. To je přesně to místo, kde se rozhodlo, že lidé za Bezpečnou zdí jsou jen stvoření, které lze možná leda tak zabít. Když jsem byla menší, tak mě musela Alice zatáhnout zpět do úkrytu, protože se k nám blížila velká tmavá nákladní auta, tenkrát jsem to nechápala a byla na ní naštvaná. Malý děti si totiž mezi sebou povídali, že to je lístek do lepšího života na druhé straně zdi. Mezi normálními. Všichni jsme snili o tom, že nebudeme odsuzováni za to kým jsme, či za to, kde jsme se narodili. Navíc mezi námi byl starší kluk, co nám vyprávěl o tom, že mu jeho bratr píše z opačné zdi, jak se má dobře.
Pamatuji si, ale že než mě Alice zatáhla do úkrytu, tak jsem slyšela ten nejstrašlivější zvuk. Střelbu a křik vystrašených lidí.
Po vysvětlení, jak lidé z Gailserie verbují dost brutálním způsobem lidi, jsem začala chápat, proč i tady je tak nebezpečné vylézat z úkrytu, i když pravdou bylo, že venku se pohybovala dost zvláštní a zmutovaná havěť, tak povětšinou šlo o lidi, kteří se nějak s něčím srostli. Pamatuji si svou dětskou zvědavost, to jak jsem s ostatními svého věku poslouchala stařešiny, jak vypráví příběhy, co si prožili. Nebrali jsme je vážně a posmívali se jim.
Ale stejně je trochu k smíchu, že všechny nás za Bezpečnou zdí prohlašují za nakažené a infikované, ale nábory na nové vojáky tu očividně rádi dělají.
Neřekla bych, že by mé oblečení bylo, bůh ví co, ale mě to stačilo. Většinou šlo o zbytky zachovalého oblečení, které Alice našla v těch zříceninách domu anebo, na což nikdo tady není hrdý, ukradla z mrtvých, které je už nepotřebovali.
Došla jsem k žebříku, po kterém jsem vylezla a otevřela poklop svého úkrytu. Světlo mě oslnilo na tolik, že i když jsem si pokusila zakrýt výhled rukou, tak to nepomohlo, abych viděla.
Moc si vždy přeji, abych mohla vyrůstat ve městě na druhé straně Bezpečné zdi a ne za ní. Člověk si ovšem nikdy nevybírá, kde se narodí a do čeho. Já jsem se narodila holt do těchto trosek, co už nikdy přírodu asi neuvidí, vzhledem k tomu, že tu zatím všude byl jen prach, rozbourané silnice a nějaké ty trosky domů, v kterých se lidé jako já snažili přežívat, ale jen já přežívala ve sklepení, a to jen díky Alici.
Chňapla po mně mohutná ruka a vytáhla mě ven.
Denní světlo na chvíli oslepilo můj zrak, ovšem za nedlouho se mi naštěstí vrátil.
,,Hej Petere, počkej! Našel jsem ještě jednu!" křikl muž v khaki oblečení a stále pevným stiskem svíral mou paži. Jeho vlasy byli poměrně krátké a tmavé. Hranatý obličej s tvrdými rysy, na mě nepůsobil příjemně, spíš jsem věděla, že musím utéct.
Když na mě otočil pohled se svýma zelenýma očima, tak jsem cítila, jak jsem se automaticky ušklíbla. Byl to jeden z těch náborových vojáků, co sbírali lidi do armády, ať chtěli nebo ne. Stačil ten znak na tom khaki úboru. Černý pes se zakousnutou husou v tlamě. Lovci…
Než stihl udělat něco dalšího, tak jsem se mu dost neokázale zakousla do předloktí, jak ohař. Přestože možná moc psů v téhle době nebylo, tak Alice měla schovanou encyklopedii plemen psů, kterou jsem si chodila tajně číst, když jsem nemohla usnout.
Netuším k, čemu mi bude mít prostudovanou celou encyklopedii psů, když dnes prý narazíte maximalně na německého ovčáka. Muž sebou cukl, ale jen pevně sevřel čelist k sobě a mou ruku. Očividně vysvobození se nekonalo.
,,Petere, vidíš to? Ta malá zakousla našeho namachrovanýho Johna." ozval se někdo se smíchem.
,,Ale fuj je to." zamručel někdo nesouhlasně blízko. Bylo znát v tomhle hlase, že v sobě drží smích.
Nechtěla jsem povolit stisk čelisti, přestože jsem cítila, že mi již do úst teče jeho krev.
Dostala jsem najednou silný pohlavek a někdo mě zatáhl trochu dál od zmíněného Johna.
,,Pusťte mě!" křikla jsem vzpurně a snažila se fláknout toho, jenž mě odtáhl od toho Johna a stále mě teď držel.
,,Klid německej ovčáku." zamručel s ledovým klidem ten muž za mými zády.
Tím, jak jsem se vzpírala a on mě po chvíli pustil, jsem vyletěla kupředu a zakopla o svou nohu, tak že jsem se nakonec rozplácla o zem.
Všichni tři se rozesmáli. Ušklíbla jsem se a začala se sbírat ze země. Cítila jsem potupu, ale nechtěla jsem se přestat prát o svůj život. Ti dva odešli a nechali starost se mnou na tom, který měl kratší havraní a možná i hnědé vlasy, rozhodně ne tak krátké, jako John, a dovolil si mě držet, přičemž mě pak rozflákat o zem. Nevěřila bych mu ani to, že mám opravdu 10 prstů, i když jo to jsem měla, ale jemu bych ani tohle nevěřila.
Popadl mě za ruku a bez dalších slov mě vytáhl prudce na nohy, tak že jsem zase trochu balancovala, než jsem to vybrala, tak abych se zase nerozflákala.
Zamračila jsem se na něho, abych mu dala dost najevo, že on není zrovna ten, koho ráda vidím a už vůbec ne, ten koho bych kdy vidět chtěla. Přesto mě znervóznil jeho chladný bezcitný výraz, který neprozrazoval, co vůbec cítí. Byla jsem hloupá, když jsem se nedala na útěk a on mi vpíchl injekci. Možná jsem měla ten hloupý sen o lepším životě anebo jsem byla slabá a neměla už co ztratit. Víčka mi sama spadla.
Už v tuhle chvíli mi bylo jasné, jak to bude dál.