Ignát Herrmann Z pražských zákoutí

„Ztracený ráj“ páně Tetřevův

II.
Začít něco lepšího, většího – to byl dávný sen hokynáře Tetřeva. Zdálo se mu, že hokynaření v Plavecké ulici je náramně mizerná věc, ale hlavně se mu zdálo, že se to pro něj nehodí. On vlastně nevěděl, co by dělal; až dosud se prací nepotrhal a dle všeho zdálo se, že se jí do smrti nestrhá. Duší hokynářského závodu byla vlastně paní Tetřevová a muž jen tak po krámku okouněl, kouřil z dýmky, ujídal nakládané okurky, upíjel višňovky, a největším a nejdůležitějším jeho výkonem bylo, že rozštípal časem na špalku před krámkem pro nějakou kuchtu ze sousedství kousek dříví a že pomáhal služkám zvedat mandl v krámě - rázné velení milé choti donucovalo ho k těmto ochotám. Ale to štípání se mu nejvíc protivilo. Byl pan Tetřev také u „sboru“ a zdálo se mu, že drvoštěpská jeho činnost nesrovnává se nikterak s důstojností uniformy, v níž zúčastňoval se pohřbů „kriegskamarádů“ a slavnosti Božího těla. A když tak někdy ubíral se s flintou na rameně domů a cesta vedla ho ulicí Spálenou nebo Širokou, stanul tu před pečenářským závodem paní Ruprichtky nebo Severky a mžouraje po vyložených, do zlatova vypečených husách a kuřatech, po zaječích hřbítkách a špikovaných koroptvích, po lesknoucích se selatech a nadívaných holoubatech jak lakem politých, oddechl obyčejně zhluboka, zádumčivě, a duší jeho táhlo přání: „Tuhle to, to by bylo tak něco – to bych se pak nemusil za svůj karakter stydět!“
A kráčel s flintou trudně dále – domů, odstrojoval se lítostivě a přistupuje zase ke svému špalku, styděl se při pomyšlení, že by ho v téhle pozici spatřil někdo, kdo ještě před chvílí obdivoval se jeho pádnému pochodu v řadě, jeho blýskavé ručnici, jeho bezvadným šňůrám na prsou. Ovšem těšil se pomyšlením, že sem do Plavecké ulice málo kdo zabloudí, že je tu nepozorován.
A když viděl, že je žena v dobré míře, uhodil nenápadně na strunu:
„Ale stará, poslouchej, tahle Ruprichtka a ta Severka, to jsou obchůdky! Ať jdu kolem, kdy chci – lidí je tam vždycky namačkáno a ony nestačí sekat ta pečená zvířata! Panečku, to se vyplácí!“
„Co jde, všecko se vyplácí!“ odsekla mu obyčejně milá choť. „Však my také nechodíme žebrat!“
„Inu, ale ta fajnovost krámu!“ poznamenal Tetřev jako docela lhostejně.
„Prosím tě, ty fajnovej“ ušklíbla se paní Tetřevová, „snad ti tohle naše je sprosté! Každý nemůže být trachterem!“
„Inu,“ poznamenal zase Tetřev a tvářil se tak ledabyle, jako by ani nemyslel, „musí ono se to umět upíct, to je to. A to taky každý nedovede!“
Řekl to tak, jako by spal, ale podařilo se mu. Paní Tetřevová obrátila se k muži, založila levici do boku, roztáhla všech pět prstů pravice proti Tetřevovi, zamíchala jimi ve vzduchu a pronášela mačkaným hlasem:
„To je ňáké umění, upéct husu! Ještě aby sis naříkal, že ti je dobře nepeču! Žes tak někdy nechal něco stát! Co umějí ty tam, umím já taky - já prodávala pečeně dřív, než tys mě znal!“
„Ale na Vaječném trhu – hned z pekáče!“ prohodil zase jako lhostejně Tetřev.
Panička pochopila úšklebek.
„Maňase!“ rozkřikla se, „ten pekáč živil celou naši rodinu, a kdybych si nebyla tebe vzala, mohla jsem dnes mít hodný činžák…!“
„Ale ty se vždycky hned zlobíš,“ udobřoval Tetřev manželku, „já nic nemyslil…!“
„Tak drž hubu!“