Pražské a jiné historie Eduard Bass

Veliký dobrodinec

Vyprávím příběh o velikém poctivci a dobroději z časů rakouské monarchie.
Když se tehdy ten sanktusáček usedavě rozbimbal a ženské vyběhly, kdože je v Pánu, vracely se domů nevzrušeně: to pan Hejhal umřel, ten starý mládenec na radnici. Přes šedesát mu bylo, o ženskou nikdy nezavadil, tož mu to ženské oplatily společnou lhostejností k jeho promarněnému životu. Ale jinak chlapi, těmi to škublo a večer se po hospodských kvelbech usedalo k stolům jen s tím těžkým slovem: „Tak teda Hejhal…“ A nějaká myšlenka se motala kouřem a trudně zápasila o výraz. Dlouho trvalo mlčení, než se jeden vzmohl, rozkýval hlavu a pomalu vypověděl: „Velikej dobrodinec!“ A po tomto osvobození to šlo jako litanie kolem stolu:
„Namouduši, dobrodinec.“
„A velikej.“
„Dobroděj celýho kraje.“
„To je to slovo: dobroděj.“
„A celýho kraje. Není obce, aby… tento…“
„Tak, tak. Co bychom si povídali!“
A když tak v nevalném bohatství slov vyzněla jedna sloka, intonoval předzpěvák druhou: „Ale poctivej!“ A už chór vpadl osměleně, to že byl charakter, zlato a křišťál, jeho slovo bylo víc než císařské. A už se hovor hnul a pivo přitékalo k tryzně; cizímu by na podiv bylo jen to, že nikdo ani slovem neřek, čím byl nebožtík takový dobrodinec a jak to, že se posmrtný chvalozpěv začal tím divným ale: „Veliký dobrodinec – ale poctivej.“
Pak byl funus a sláva větší, než kdy ženské v městě tušily. Nejenže věnce musili navěsit na oflórovaný žebřiňák, oč jich bylo víc, než funebráci stačili pobrat; nejenže nad rakví mluvil sám primátor, oslavuje nehynoucí zásluhy městského tajemníka, který se zářně skvěl co vzorný úředník, obětavý spoluobčan a uvědomělý národovec; nejenže přišel i starosta okresu, aby poděkoval nezapomenutelnému rodáku; nejenže se dostavil i slovutný pan zemský poslanec, aby mu zahlaholil „věčnaja paměť“, nad to vše se k pohřbu sešlo tolik mužů a starců z celého kraje, jako by kladli do země nejslavnějšího velikána. A všude v popředí truchlících stáli denní hosté z hotelu Na panském, staří bytelní měšťané, hrdě se vyznamenávající tím, že po třicet let den za dnem sedávali s drahým mrtvým při slze plzeňského.
Den za dnem, kromě letní dovolené, kdy tento tichý pracovník opou¬štěl své město, aby poznal zase kousek světa. Po celou zimu si pak pochvalovali měšťané, jak pěkně umí pan tajemník vykládat o cizích krajích, jak se s těmi zkušenostmi nevtírá a nechlubí, přijde s tím jen tak, když je o tom řeč, a kde on, pane, všude byl, v Amstrdámě, v Parýzu, v Netálii, kdo to kdy tehdy viděl, kdopak se z našinců tenkrát na takové dobrodružství odvážil, on i do Turecka a do Španěl, ba i přes moře se plavil, až někam do Afriky!
Jen to jedno nikdo z nich nevěděl: že tenhle skromný občánek, tento svědomitý úředník krajinského města dovede tam v cizině odhodit všechno tichošlápství a dopřává si věcí, nad kterými by jeho krajanům zůstal rozum stát: kaviár a langusty a šampaňské a likéry, a pokaždé u toho nějaká taková… no, koketa. Pan Hejhal, kterému Francouzi nemohli přijít na jméno, jak nevyslovitelně jim znělo, pan Hejhal jako by se přerodil, jako když motýl z kukly vyleze, šup sem, šup tam, na Riviéře a v Paříži po nočních lokálech, a bastantí jako kobylkář nebo strejček z Ameriky, bankocetli primášovi, bankocetli vrchnímu, dámy, prosím do fiakru. A někdy to bylo utrácení už nepříčetné, jakoby zuřivý zápas s penězi, jak se jich zbavit, jak je promrhat a rozházet, už aby byly pryč, neřádi, aby drahocenný motýl mohl vlézt zase zpět v šedivou kuklu městského tajemníka a vrátit se skromně a nenápadně domů.
Ne, nikdo to o něm netušil, a komu by to bylo také napadlo, když ho tak léta letoucí znali, klidného, spořádaného, počestného! Zkuste říci na Panském, že jste viděli Václava Hejhala tančit v Bal Bullier nebo pod Montmartrem kankán, a odsednou si od vás jako od blázna. Václav Hejhal a hýření! Takový charakter! Takový poctivec! Dobrodinec okresu! Do kapsy mu všichni vidí, haléř nechybí, kdekoli jsou mu svěřeny peníze, našinec každým coulem, a on že by, jak se to jmenuje, kankán?
Tak, tak. Jenže nejkrásnější na tom je, že to všecko bylo pravda. A že by se ta povídka měla vlastně jmenovat „S poctivostí nejdál dojdeš“.
Jak to vlastně vzniklo, v čem to vzalo původ, to tajemství leží dnes v rakvi Václava Hejhala. Snad to byla zprvu náhoda, které se pan tajemník v náhlém osvícení ujal, aby z ní vypěstoval systém. Pokud však paměť současníků sahá, bylo to všecko jako hotovo a dáno. Jednou za rok se špitalo jméno Václava Hejhala mezi muži na okrese jako sdělení zvlášť důvěrné a cenné. To na jaře, kdy se po všech vsích tátové dorostlých synů táhli vpodvečer za starostou: „Heleď, starosto, náš Toník jde letos k odvodu – nemohl bys to nějak zaonačit?“ A starostové odpovídali: „I propána, copak zmůžu já u těch pánů… ale kdybych ti, Rudolfe, mohl poradit… ale ne abys mě prozradil, to je pod hromemzabitím. Koukej, zajdi si ve městě k tomu Hejhalovi. Nějakých dvě stě tři sta zlatých to bude stát, to on je dražší než nějací židi, ale on tě neošidí. Všici mi říkají, jaký je v těch věcech poctivec. Ale musíš vědět, jak s ním mluvit!“
A do týdne byl pantáta u městského tajemníka.
„… a tak mám tu starost se synem. Prvorozenej, dědic, že ano, a teď má jít pod míru. A vy račte být u té komise, s panem regimencarctem jedna ruka, slovíčko stačí…“
„Sousede, sousede,“ zvedal oči k nebesům městský tajemník, „copak vás to napadá, že bych já mohl vykonávat nějaký vliv, – já přece do toho nesmím promluvit. Kdyby se jen vyneslo, že jste byl tady, už bych měl, člověče nešťastná, polízání, a vy taky!“
„Já vím, pane tajemníku, rozumím, nic se neračte strachovat, já nic neříkám, já nic nechci, jen tuhle si račte poznamenat Němeček Anton z Horní Březinky, číslo popisné 21, že ano, tím jsme ještě nic nespáchali, že ano, a tuhle je dvě stě zlatých…“
„Pane Němečku, pamatujte si, že vám výslovně říkám, že žádné nezákonnosti nedělám. Já nejsem proti tomu, kdybych vám mohl nějak prospět, jak my říkáme, legální cestou, proč ne, jsme přece našinci, že ano, ale kdyby to nešlo, mně vinu nedávejte – já nic neslibuji a žádný závazek nepřijímám. Zákon je zákon, to si musíme říci.“
To byla první poctivost Václava Hejhala, tajemníka, poctivost v úřadě. Pověděl každému otevřeně a neomylně, že na odvody žádný vliv nemá a že nic proti zákonu neudělá.
Druhá poctivost Václava Hejhala byla v tom, že to taky dodržel. To byla poctivost tak říkajíc v přenesené působnosti: císař pán netrpěl, aby se mu do odvodů mluvilo, a Václav Hejhal taky do nich nepromluvil. Ať se řeklo tauglich, nebo untauglich, městský tajemník Hejhal seděl u toho s vážnou tváří a nepohnul brvou. Jeho císařskokrálovské svědomí bylo jako lilium.
A třetí povinnost Václava Hejhala byla ryze občanská. Uznali Němečka Antona z Horní Březinky schopným, vzali ho na vojnu a do mundúru, máma plakala, táta spínal ruce a pil na vztek, ale v tu chvíli si ho pozval pan tajemník: „Pane Němečku, vidíte, říkal jsem vám, že nic nemohu zaručit. Nepovedlo se to. No, jaká pomoc. Ale když se to nepovedlo, – tady máte ty dva stováky nazpět!“
A v tom byla jeho sláva nejslavnější. Co byl okres okresem, podmazávali sedláci pány, ale ještě se jim nestalo, aby někdy dostali peníze zpět. To byl Václav Hejhal první a jediný, a proto tu rostl za obecného mlčení jako zářný vzor nezištného, počestného vlastence, dobrodinec celého kraje – ale poctivý.
A nebylo to nic, než že nechal sedláky na okrese hrát s císařskou armádou hlava-vorel a sázky odvádět jemu. Vyšel-li vorel, vrátil sázku. Padla-li hlava, nechal stováky v šuplíku a přijal ještě poděkování. Z dvou set branců jistě polovina měla takhle u něho vsazeno. Tenkrát v míru se odvádělo málo, třicet čtyřicet mladíků ze sta. Šedesát sedmdesát jich bylo zproštěno. Jen si to spočítejte: po dvou stech zlatých rakouského čísla. To byl pak v létě výkon, utratit dvanáct tisíc zlatých za čtyři neděle, aby se doma nikdo nedivil, odkud má pan tajemník takové peníze! Chudák Hejhal musel hýřit, až se potil. Kolikrát se po flámu v dálné cizině probouzel s trpkou výčitkou, že neutratil dost a že ho mohou doma považovat za lumpa! Kolikrát už se mu všechny ty neřesti příčily, ale on se vnutil ještě do nové zhýralosti, jen aby si uchoval své dobré, poctivé jméno neposkvrněno!
Třicet let vydržel tento zápas o poctivost na všechny strany. Právem pronesl pan zemský poslanec nad jeho rovem: „Věčnaja paměť!“
Nebylo většího hrdiny a trpitele než tento veliký dobrodinec kraje.